zavřít
Upravit životopis

Životopis

Proč si Vladimír Iljič Uljanov zvolil pseudonym Lenin, věděl jen on sám. Přesto se toto jméno, odvozené od ruské řeky Leny, zapsalo do historie velice tučným písmem. Bolševický revolucionář byl lodivodem Ruska po Velké říjnové socialistické revoluci a na samotném konci svého života zažil zrod Sovětského svazu.

Vladimír Ilji Uljanov se narodil 22. dubna 1870 v Simbirsku, který po něm dnes nese jméno Ulyanovsk. Lenin pocházel z učitelské rodiny, otec Ilja Nikolajevič byl gymnaziálním řiditelem a úředníkem v oblasti vzdělávání a snažil se o jeho šíření, matka Maria Alexandrova učitelkou na základní škole. Není proto divu, že mladý Vladimír byl pilným studentem.

V lednu 1886 umírá Leninův otec a následujícího roku postihuje rodinu další tragédie. Bratr Alexandr byl spolu s dalšími mladými radikály odsouzen k smrti za neúspěšný pokus o atentát na ruského cara Alexandra III. Bratrova smrt Lenina hluboce zasáhla.

Leninovi se podařilo nastoupit na právnickou fakultu univerzity v Kazani, dlouho však na ní nepobyl. Po pouhých čtyřech měsících je ze studia vyloučen za účast na studentských procesech. Touha po vzdělání však vítězí a Lenin studuje práva jako samouk. V roce 1891 pak úspěšně prochází závěrečnou zkouškou a získává povolení vykonávat právnickou profesi.

Leninovo studium se však zdaleka neomezovalo jen na právo. Pilně studoval i jazyky, k řečtině a latině přidal francouzštinu, němčinu a angličtinu. A důkladně procházel i Hegelovy texty, což mu pomáhalo pochopit Marxovu teorii.

V roce 1893 se Lenin přesunul do Petrohradu, místo povolání právníka se však spíše věnoval marxistické propagandě. V roce 1915 založil „Svaz boje za osvobození dělnické třídy“, ještě téhož roku byl však zatčen a po více než roce ve vězení skončil nakonec na tři roky na Sibiři.

V roce 1898 se Lenin oženil s Naděždou Krupskou, která byla stejně jako on aktivní v marxistickém hnutí. V následujícím roce pak vydává své první významnější dílo, nazvané „Vývoj kapitalismu v Rusku“. Po ukončení sibiřské anabáze opouští Lenin Rusko a emigruje do Švýcarska. Zároveň se stává vydavatelem plátku Jiskra.

Lenin byl mimořádně aktivní v rámci Sociálně demokratické dělnické strany Ruska, a po rozkolu z roku 1903, kdy se strana rozštěpila na bolševiky a menševiky, se stal vůdcem bolševické frakce. V roce 1907 se Lenin kvůli vlastní bezpečnosti přesunuje do Finska, nepřestává však cestovat po Evropě a účastnit se levicových aktivit. V roce 1912 se dokonce podíval i do Prahy.

Lenin byl mezi svými spolupracovníky oblíbený pro svou v jisté smyslu i dobrotu (po jeho smrti se šířily přehnané legendy o „nadlidské laskavosti“). Ve straně však vyžadoval tvrdou kázeň a proti svým odpůrcům vystupoval razantně. Též neznal únavu, často pracoval až 16 hodin denně a bez přestání se nadále vzdělával. Asi nejlépe ho bylo možno charakterizovat jako pedantského teoretika, který trávil stovky hodin stavěním svých teorií.

Únorová revoluce z roku 1917, která svrhla cara Mikuláše II., zastihla Lenina mimo Rusko, pobýval v té době ve Švýcarsku. Němci však doufali, že Lenin by mohl způsobit v Rusku nestability, která by jim pomohla ukončit válku na východní frontě, a tak mu zařídili transport vlakem přes Německo. Přes Skandinávii se pak Lenin dostává do Petrohradu, kam doráží v polovině dubna.

V červenci ještě nenastala vhodná doba k dělnickému povstání a po jeho neúspěchu Lenin opět prchá do Finska. Vrací se v říjnu, v podvečer Velké říjnové socialistické revoluce, která proběhla 7. listopadu 1917 (název „říjnová“ jí zůstal díky juliánskému kalendáři, který byl v Rusku používán).

Lenin, který se okamžitě po revoluci dostal do čela a byl zvolen předsedou Rady lidových komisařů, skutečně plánoval uzavřít mír, jak plánovali Němci. Jednání vedená Trockým však selhala a Brestlitevský mír, uzavřený až na jaře 1918, byl pro Rusko pramálo výhodný, nicméně vzhledem k německým vojenským úspěchům nutný. Leninovi navíc umožnil plně se zabývat vnitřními záležitostmi.

Hlavním předmětem Leninova zájmu bylo soustředění moci v rukách bolševiků, kteří po revoluci zformovali vládu s tzv „esery“ (zkratka ze Socialističtí revolucionáři). Trestu smrti, který byl znovu zaveden, neunikl ani car s rodinou, pro kontrolu politických nepřátel a nejen jich byla zřízena tajná policie, nazvaná Čeka.

V roce 1918 byly na Lenina též spáchány dva atentáty, z nichž při druhém byl poměrně těžce zraněn. Lenin se sice z postřelení zotavil, nicméně jeho zdraví se od té chvíle již jen zhoršovalo. Tento druhý atentát následně vyústil v rudý teror proti nepřátelům revoluce.
Bolševici však zároveň museli stále bojovat v občanské válce, kterou vedli proti bělogvardějcům. Konflikt, ve kterém stály proti sobě Bílá a Rudá armáda však nakonec dokázali vyhrát a po triumfu se stát neomezenými vládci Ruska.

Ekonomická situace Ruska v této době byla žalostná a tak byl Lenin nucen ustoupit od svých původních plánů a vyhlásit takzvaný Nový ekonomický program (NEP), jenž umožňoval jistou formu kapitalismu, aby zabránil úplnému krachu. K dobru mu však lze přičíst zásluhy na elektrifikaci Ruska.
V květnu 1922 ranila Lenina mrtvice, po které zůstal částečně ochrnutý. Jeho vliv ve straně tím výrazně oslabil a pomalu začínal získávat Stalin, který se pasoval do role prostředníka mezi Leninem a ostatními bolševiky. Lenin si začal brzy uvědomovat Stalinovy chyby a chtěl před nimi dopisem varovat své spolustraníky. Jeho pozice byla však v té době již tak oslabena, že Stalina výrazně neohrozil.

V březnu 1923 zasáhla Lenina v pořadí třetí velká mrtvice, po které zůstal zcela paralyzován. Dokonce natolik, že nemohl ani mluvit. Smrt v lednu 1924 tak pro něj byla již v podstatě vysvobozením. Leninovo mrtvé tělo bylo nabalzamováno a vystaveno v mauzoleu, které bylo postaveno na Rudém náměstí.