Přes dvacet let Benito Mussolini vládl fašistické Itálii. Svými názory i činy ovlivnil Adolfa Hitlera, přivedl Itálii do druhé světové válce a nakonec skončil velmi neslavně.
Benito Mussolini se narodil 29. července 1883 v severoitalském Dovia...
Životopis
Přes dvacet let Benito Mussolini vládl fašistické Itálii. Svými názory i činy ovlivnil Adolfa Hitlera, přivedl Itálii do druhé světové válce a nakonec skončil velmi neslavně.
Benito Mussolini se narodil 29. července 1883 v severoitalském Dovia di Predappiu. Otec Alessandro byl kovář a člen Socialistické internacionály, matka Rosa učitelka. Jméno Benito pro syna zvolili podle mexického prezidenta Benita Juáreze.
Benito byl odmalička problémové dítě. Na ulici házel kameny po dětech i dospělých, po učiteli na škole dokonce hodil kalamářem. S prospěchem však problém neměl a tak v roce 1901 dokončil školu a stal se učitelem.
Již následujícího roku ale Benito uprchl do Švýcarska, aby se vyhnul službě v armádě. Měl tam ale problém najít práci učitele, a tak dělal nekvalifikovaná povolání. Navíc byl díky svým aktivitám v socialistickém hnutí deportován zpět do Itálie, kde musel nastoupit do vojenské služby.
V roce 1909 získal Mussolini místo učitele v Trentu, kde kromě toho pracoval i pro socialistickou stranu a psal do dělnických novin. Později to dopracoval až na šéfredaktora socialistických stranických novin Avanti! (Vpřed!). V roce 1914 se však cesty Mussoliniho a socialistické strany rozcházejí, především díky odlišnému pohledu na vstup Itálie do první světové války.
V roce 1915 mu Ida Dalserová porodila syna Benita. Mussolini se později snažil vymazat stopy po vztahu s ní. Zároveň začíná vydávat vlastní noviny Il Popolo d’Italia, ve kterých se objevují první náznaky jeho budoucí ideologie. Následně vstupuje do víru dění první světové války, z nějž ho vytáhlo až zranění, když byl v roce 1917 zasažen střepinou z granátu.
Po skončení války Mussolini zakládá v Miláně Fasci di Combattimiento (Bojové svazky), což je spíše než strana polovojenská politická organizace. Ozbrojené skupiny fašistů, oblečených v typických černých košilích, napadaly anarchisty, socialisty či komunisty a vláda se je málokdy snažila zastavit. Díky použitelnosti při potlačování socialistických stávek si Mussolini získal i podporu podnikatelských kruhů.
V roce 1921 se Mussolini dostal do parlamentu a ještě téhož roku se mění název Bojových svazků na Partito Nazionale Fascista (Národní fašistickou stranu). V listopadu roku 1922 se Mussolini postavil do čela 30.000 mužů a zahájil slavný „Pochod na Řím“. Král Euard Emanuel III. se rozhodl nezasáhnout a namísto toho jmenoval Mussoliniho, podporovaného armádou a podnikatelskou sférou ministerským předsedou. Ten se tak ve věku 39 let stal nejmladším premiérem tehdejší italské historie.
Ve volbách v roce 1924 zaznamenali fašisté velký úspěch, také díky zastrašování svých odpůrců. Socialistický poslanec Giacomo Mateotti, který vystoupil s požadavkem na zrušení výsledků voleb kvůli nepovoleným zásahům do nich, byl zavražděn. Opozice však na tento akt reagovala jen velmi slabě, což přesvědčilo Mussoliniho o pevnosti jeho pozic. V lednu 1925 tak ve slavném projevu de facto vyhlásil diktaturu a fašistická strana se začala rovnat státu.
Il Duce (Vůdce) Mussolini držel moc pevně v rukách, ideologie jeho vlády byla postavená na nacionalismu, totalitarismu, antikomunismu a antiliberalismu. V korporativistickém modelu vlády stát též ovládal důležité podniky a výrazně tak zasahoval do hospodářství.
Mussolini byl schopný mediální manipulátor a dařilo se mu vytvářet kult vlastní osoby. Přestože nebyl nijak horlivý katolík zejména v pozdější době ho církev podporovala. Zjevná byla též snaha o odkazy na minulost slavné římské říše.
Mussoliniho zahraniční politika byla výbojná, vedla k tvrdému prosazování italských zájmů v Lybii, jež byla v té době italskou kolonií a vytvoření loutkového státu v Albánii. Vše vyvrcholilo útokem na Habeš (dnešní Etiopii) a zabráním jejího území, což bylo odsouzeno Ligou národů.
Dalším výrazným zásahem do mezinárodního prostředí byla podpora generála Franca ve španělské občanské válce. Franca mimo jiné podporovalo i nacistické Německo, ke kterému se Mussolini ve své zahraniční politice stále přibližoval. Konečným výsledkem bylo uzavření tzv. „Ocelového paktu“ mezi oběma zeměmi v květnu 1939. Je tak potvrzena osa Berlín-Řím, která se později má stát osou Berlín-Řím-Tokio.
Sbližování obou zemí mělo více projevů, jako zavedení protižidovské politiky (tu dříve Mussolini nepraktikoval). Stejně tak podpořil Hitlera v Mnichově, když se tam v roce 1938 rozhodovalo o budoucím osudu Československa.
S Blížící se druhou světovou válkou Mussolini otevřeně hovořil o obnovení římské říše a získání kontroly nad Středomořím. Ještě před samotným vypuknutím války narychlo zabral Albánii. Se zapojením do bojů proti Francii a Británii však vyčkával. V červnu 1940, přesvědčen německými vojenskými úspěchy, tak nakonec učinil.
Mussoliniho další výboj na konci roku 1940 mířil do Řecka, ale po počátečním úspěchu italské jednotky začaly tvrdě prohrávat a Hitler musel do Řecko vyslat německé jednotky, aby zabránil blížícímu se fiasku. Mussolini následně v roce 1941 vyhlásil válku nejprve Sovětskému svazu, a posléze i Spojeným státům.
V roce 1943 spojenci začali s vyloděním na Sicílii a Mussoliniho dosavadní spolupracovníci se k němu začali obracet zády. Vrcholem bylo setkání fašistické rady v červenci 1943, po kterém italský král zbavil Mussoliniho jeho pravomocí. Duce byl následně zatčen a internován na hoře Gran Sasso.
V premiérském křesle nahradil Mussoliniho nevýrazný starý generál Badoglio, který již v září uzavřel se spojenci příměří. Hitler sledoval události v Itálii s krajní nevolí a rozhodl se do situace zasáhnout. Operaci na zachránění Duceho vedlo 12. září komando v čele s Otto Skorzenym, kterému se podařilo Mussoliniho zachránit bez jediného výstřelu.
Po svém osvobození se Mussolini přemístil na sever Itálie, kde založil Italskou socialistickou republiku, která je v dějinách známa spíše jako „Republika Saló“. V podstatě se jednalo o loutkový stát, který byl zcela podřízen Německu.
Americko-anglické síly však postupovaly Itálií dále na sever na v dubnu 1945 byla Mussoliniho pozice natolik nejistá, že se rozhodl uprchnout do Německa. Na útěku byl však rozpoznán italskými komunistickými partyzány u jezera Como a bez procesu druhý den, tedy 28. dubna 1945 zastřelen v malé vesničce Giulino di Mezzegra. Těla Mussoliniho a jeho milenky Clary Petacciové byly následně pověšeny na milánském náměstí. Duceho tělo bylo následně pohřbeno v Miláně, ale později bylo převezeno do rodného Predappia.
Benito Mussolini se narodil 29. července 1883 v severoitalském Dovia di Predappiu. Otec Alessandro byl kovář a člen Socialistické internacionály, matka Rosa učitelka. Jméno Benito pro syna zvolili podle mexického prezidenta Benita Juáreze.
Benito byl odmalička problémové dítě. Na ulici házel kameny po dětech i dospělých, po učiteli na škole dokonce hodil kalamářem. S prospěchem však problém neměl a tak v roce 1901 dokončil školu a stal se učitelem.
Již následujícího roku ale Benito uprchl do Švýcarska, aby se vyhnul službě v armádě. Měl tam ale problém najít práci učitele, a tak dělal nekvalifikovaná povolání. Navíc byl díky svým aktivitám v socialistickém hnutí deportován zpět do Itálie, kde musel nastoupit do vojenské služby.
V roce 1909 získal Mussolini místo učitele v Trentu, kde kromě toho pracoval i pro socialistickou stranu a psal do dělnických novin. Později to dopracoval až na šéfredaktora socialistických stranických novin Avanti! (Vpřed!). V roce 1914 se však cesty Mussoliniho a socialistické strany rozcházejí, především díky odlišnému pohledu na vstup Itálie do první světové války.
V roce 1915 mu Ida Dalserová porodila syna Benita. Mussolini se později snažil vymazat stopy po vztahu s ní. Zároveň začíná vydávat vlastní noviny Il Popolo d’Italia, ve kterých se objevují první náznaky jeho budoucí ideologie. Následně vstupuje do víru dění první světové války, z nějž ho vytáhlo až zranění, když byl v roce 1917 zasažen střepinou z granátu.
Po skončení války Mussolini zakládá v Miláně Fasci di Combattimiento (Bojové svazky), což je spíše než strana polovojenská politická organizace. Ozbrojené skupiny fašistů, oblečených v typických černých košilích, napadaly anarchisty, socialisty či komunisty a vláda se je málokdy snažila zastavit. Díky použitelnosti při potlačování socialistických stávek si Mussolini získal i podporu podnikatelských kruhů.
V roce 1921 se Mussolini dostal do parlamentu a ještě téhož roku se mění název Bojových svazků na Partito Nazionale Fascista (Národní fašistickou stranu). V listopadu roku 1922 se Mussolini postavil do čela 30.000 mužů a zahájil slavný „Pochod na Řím“. Král Euard Emanuel III. se rozhodl nezasáhnout a namísto toho jmenoval Mussoliniho, podporovaného armádou a podnikatelskou sférou ministerským předsedou. Ten se tak ve věku 39 let stal nejmladším premiérem tehdejší italské historie.
Ve volbách v roce 1924 zaznamenali fašisté velký úspěch, také díky zastrašování svých odpůrců. Socialistický poslanec Giacomo Mateotti, který vystoupil s požadavkem na zrušení výsledků voleb kvůli nepovoleným zásahům do nich, byl zavražděn. Opozice však na tento akt reagovala jen velmi slabě, což přesvědčilo Mussoliniho o pevnosti jeho pozic. V lednu 1925 tak ve slavném projevu de facto vyhlásil diktaturu a fašistická strana se začala rovnat státu.
Il Duce (Vůdce) Mussolini držel moc pevně v rukách, ideologie jeho vlády byla postavená na nacionalismu, totalitarismu, antikomunismu a antiliberalismu. V korporativistickém modelu vlády stát též ovládal důležité podniky a výrazně tak zasahoval do hospodářství.
Mussolini byl schopný mediální manipulátor a dařilo se mu vytvářet kult vlastní osoby. Přestože nebyl nijak horlivý katolík zejména v pozdější době ho církev podporovala. Zjevná byla též snaha o odkazy na minulost slavné římské říše.
Mussoliniho zahraniční politika byla výbojná, vedla k tvrdému prosazování italských zájmů v Lybii, jež byla v té době italskou kolonií a vytvoření loutkového státu v Albánii. Vše vyvrcholilo útokem na Habeš (dnešní Etiopii) a zabráním jejího území, což bylo odsouzeno Ligou národů.
Dalším výrazným zásahem do mezinárodního prostředí byla podpora generála Franca ve španělské občanské válce. Franca mimo jiné podporovalo i nacistické Německo, ke kterému se Mussolini ve své zahraniční politice stále přibližoval. Konečným výsledkem bylo uzavření tzv. „Ocelového paktu“ mezi oběma zeměmi v květnu 1939. Je tak potvrzena osa Berlín-Řím, která se později má stát osou Berlín-Řím-Tokio.
Sbližování obou zemí mělo více projevů, jako zavedení protižidovské politiky (tu dříve Mussolini nepraktikoval). Stejně tak podpořil Hitlera v Mnichově, když se tam v roce 1938 rozhodovalo o budoucím osudu Československa.
S Blížící se druhou světovou válkou Mussolini otevřeně hovořil o obnovení římské říše a získání kontroly nad Středomořím. Ještě před samotným vypuknutím války narychlo zabral Albánii. Se zapojením do bojů proti Francii a Británii však vyčkával. V červnu 1940, přesvědčen německými vojenskými úspěchy, tak nakonec učinil.
Mussoliniho další výboj na konci roku 1940 mířil do Řecka, ale po počátečním úspěchu italské jednotky začaly tvrdě prohrávat a Hitler musel do Řecko vyslat německé jednotky, aby zabránil blížícímu se fiasku. Mussolini následně v roce 1941 vyhlásil válku nejprve Sovětskému svazu, a posléze i Spojeným státům.
V roce 1943 spojenci začali s vyloděním na Sicílii a Mussoliniho dosavadní spolupracovníci se k němu začali obracet zády. Vrcholem bylo setkání fašistické rady v červenci 1943, po kterém italský král zbavil Mussoliniho jeho pravomocí. Duce byl následně zatčen a internován na hoře Gran Sasso.
V premiérském křesle nahradil Mussoliniho nevýrazný starý generál Badoglio, který již v září uzavřel se spojenci příměří. Hitler sledoval události v Itálii s krajní nevolí a rozhodl se do situace zasáhnout. Operaci na zachránění Duceho vedlo 12. září komando v čele s Otto Skorzenym, kterému se podařilo Mussoliniho zachránit bez jediného výstřelu.
Po svém osvobození se Mussolini přemístil na sever Itálie, kde založil Italskou socialistickou republiku, která je v dějinách známa spíše jako „Republika Saló“. V podstatě se jednalo o loutkový stát, který byl zcela podřízen Německu.
Americko-anglické síly však postupovaly Itálií dále na sever na v dubnu 1945 byla Mussoliniho pozice natolik nejistá, že se rozhodl uprchnout do Německa. Na útěku byl však rozpoznán italskými komunistickými partyzány u jezera Como a bez procesu druhý den, tedy 28. dubna 1945 zastřelen v malé vesničce Giulino di Mezzegra. Těla Mussoliniho a jeho milenky Clary Petacciové byly následně pověšeny na milánském náměstí. Duceho tělo bylo následně pohřbeno v Miláně, ale později bylo převezeno do rodného Predappia.