Vytvořením energetického nápoje Red Bull se Dietrichu Mateschitzovi podařilo to, co málokomu. Vytvořil vlastní odvětví v rámci nealkoholického pití, nad kterým si stále drží bez problémů kontrolu. Na trhu sice existují desítky menších...
Životopis
Vytvořením energetického nápoje Red Bull se Dietrichu Mateschitzovi podařilo to, co málokomu. Vytvořil vlastní odvětví v rámci nealkoholického pití, nad kterým si stále drží bez problémů kontrolu. Na trhu sice existují desítky menších soutěžitelů, prodejem ani popularitou však „Rudému býkovi“ nesahají ani po kotníky. Navíc se stříbrnomodré plechovky staly nejslavnější rakouskou značkou moderní éry.
Dietrich Mateschitz se narodil 20. května 1944 v St. Marein im Mürztal v rakouském Štýrsku v učitelské rodině, rodiče se však rozvedli, když byl ještě malý. Vystudoval Institut světového obchodu ve Vídni, ale žádným vynikajícím studentem nebyl a dal si řádně načas – na škole vydržel deset let a sám zhodnotil, že si školní život prostě užíval.
Po studiích nastoupil do Unileveru, kde se stal produkt manažerem. S energetickými nápoji se setkal víceméně náhodou při své cestě do Thajska. Bylo to na začátku osmdesátých let a v Evropě o nich nikdo neměl ani zdání. Mateschitz rozpoznal potenciál nápoje Krating Daeng (v thajštině „Rudý býk“) a domluvil se s Čaleem Júvitjou, majitelem receptu, na založení společnosti v Rakousku. Díky receptu má thajská rodina v Red Bullu 51% podíl, na Rakušana připadá zbytek.
Proběhlo několik let testování, aby byl nápoj přizpůsoben požadavkům Evropanů. Na Rakouský trh byl tak Red Bull uveden až v roce 1987. Ještě jednu změnu prodělal nápoj přechodem z Asie do Evropy. Zatímco v Thajsku byl nápojem pracujících, zejména řidičů dálkových kamionů, dělníků ve stavebnictví či farmářů, v Rakousku se Mateschitz zaměřil zejména na mladé, což platí dodnes.
Red Bull již od počátku měl vynikající marketingovou strategii založenou na vtipné reklamě.
Slogan „Red Bull vám dává křííídla“ má svůj ekvivalent v desítkách jazyků. Přesto však výsledky první desetiletky podnikání nebyly nijak přesvědčivé a společnost tradičně končila ve ztrátě. To jí však nebránilo expandovat do Maďarska a Německa v roce 1992 a do Velké Británie o tři roky později do Británie.
Zpočátku měli limonádu s nepříliš přesvědčivou chutí v oblibě především sportovci, které zvláštní příchuť příliš nezajímala a soustředili se na to, že jim nápoj dodává energii. Vše se v dobré obrátilo, když se Red Bull ve velkém začal konzumovat také v klubech, a to i přes svoji cenu, která se pohybuje nad padesáti korunami na diskotékách v České republice a nad třemi eury například v Německu. Dnes je nejznámější kombinace energetického nápoje s vodkou.
V roce 1998 se Red Bull poprvé podíval za oceán a výsledkem byl velký úspěch. Americký trh dnes pro Mateschitze spolu s Velkou Británií představuje největší odbytiště. S image globální značky též přišlo spojení Red Bullu se sporty, které jsou „in“ a „cool“. Red Bull tak pořádá snowboardové závody, ale též akce akrobatických letadel. Do budování značky dává Red Bull v porovnání s ostatními producenty nealkoholických nápojů výrazně více prostředků (v loňském roce to bylo 30% z obratu, zatímco například u Coca-Coly je to pouhých 9%), ale Mateschitz to bere za přirozené, jelikož dle jeho názoru je jediným kapitálem společnosti právě značka.
V jubilejním roce 2000 se dočkal jubilea též Red Bull – ve světě se poprvé prodalo přes miliardu jeho plechovek. Značka se i po přelomu tisíciletí stále těsněji spojuje se sportem. Red Bull v roce 2004 získal tým Juaguar a o rok později i nejhorší stáj celé Formule 1, Minardi.
Spojení s motosportem však společnosti pravděpodobně zdaleka nepřináší tolik, kolik do něj vkládá. Ztráta je údajně okolo 30 milionů dolarů ročně. Je to úlitba Mateschitzově zálibě v motorových strojích, která se nejlépe projevuje na salzburském letišti. Tam stojí Hangár 7, soukromá Mateschitzova budova ze skla a oceli, která v sobě skrývá historické letecké skvosty, jako je například DC-6B, se kterým létal jugoslávský diktátor Josip Broz Tito. Díky této vášni sponzoruje Red Bull celý seriál akrobatického letání.
Mateschitz se však rozhodně neomezuje pouze na motosport a letadla, velké investice věnuje též do fotbalového klubu Red Bull Salzburk. V současné době za něj hraje například bývalý český reprezentant Karel Piták, nicméně Mateschitz se pokusil ulovit i větší jména – mezi jinými i Ronalda či Luise Figa či Pavla Nedvěda. Peníze sice nejsou problém, nicméně nízká úroveň rakouské ligy kvalitní hráče odrazuje od přestupu do Salzburku. A tak Matschitz nakoupil alespoň dva japonské reprezentanty, aby mohl dobývat japonský trh.
Aby si pomohl na americké půdě, koupil Red Bull fotbalový klub v New Yorku. Jelikož se však fotbal netěší ve Spojených státech zdaleka takové popularitě jako například hokej či americký fotbal, snaží se Mateschitz koupit tým NHL Montreal Canadiens.
Plechovek s rudým býkem se dnes prodá po celém světě na tři miliardy ročně, nárůst prodeje je ale stále ohromující, například v USA rostl Red Bull v posledních letech ročně až o 40% a dnes tam ovládá polovinu trhu. V Evropě je jeho pozice ještě neotřesitelnější, když v některých zemích nesou čtyři z pěti energetických nápojů, které se prodají, právě značku Red Bull.
Mateschitz dnes již každodenním operacím v Red Bullu věnuje o něco méně času než dříve. Kromě sportovních klubů má v současné době v plánu ještě jeden projekt. Koupil tropický ostrov v souostroví Fidži a právě na něm staví luxusní hotel.
I v třiašedesáti letech je Mateschitz stále plný energie. Není to žádný div, sám údajně vypije denně v průměru deset plechovek, které jeho továrny produkují. Jeho tekuté zlato mu vyneslo dle Forbesu majetek v hodnotě okolo 3 miliard dolarů, čímž se řadí na konec třetí stovky světového žebříčku boháčů. Určitě však ještě neřekl poslední slovo a vzhledem k raketově rostoucímu prodeji jeho limonád je na dobré cestě v žebříčku stoupat.
Dietrich Mateschitz se narodil 20. května 1944 v St. Marein im Mürztal v rakouském Štýrsku v učitelské rodině, rodiče se však rozvedli, když byl ještě malý. Vystudoval Institut světového obchodu ve Vídni, ale žádným vynikajícím studentem nebyl a dal si řádně načas – na škole vydržel deset let a sám zhodnotil, že si školní život prostě užíval.
Po studiích nastoupil do Unileveru, kde se stal produkt manažerem. S energetickými nápoji se setkal víceméně náhodou při své cestě do Thajska. Bylo to na začátku osmdesátých let a v Evropě o nich nikdo neměl ani zdání. Mateschitz rozpoznal potenciál nápoje Krating Daeng (v thajštině „Rudý býk“) a domluvil se s Čaleem Júvitjou, majitelem receptu, na založení společnosti v Rakousku. Díky receptu má thajská rodina v Red Bullu 51% podíl, na Rakušana připadá zbytek.
Proběhlo několik let testování, aby byl nápoj přizpůsoben požadavkům Evropanů. Na Rakouský trh byl tak Red Bull uveden až v roce 1987. Ještě jednu změnu prodělal nápoj přechodem z Asie do Evropy. Zatímco v Thajsku byl nápojem pracujících, zejména řidičů dálkových kamionů, dělníků ve stavebnictví či farmářů, v Rakousku se Mateschitz zaměřil zejména na mladé, což platí dodnes.
Red Bull již od počátku měl vynikající marketingovou strategii založenou na vtipné reklamě.
Slogan „Red Bull vám dává křííídla“ má svůj ekvivalent v desítkách jazyků. Přesto však výsledky první desetiletky podnikání nebyly nijak přesvědčivé a společnost tradičně končila ve ztrátě. To jí však nebránilo expandovat do Maďarska a Německa v roce 1992 a do Velké Británie o tři roky později do Británie.
Zpočátku měli limonádu s nepříliš přesvědčivou chutí v oblibě především sportovci, které zvláštní příchuť příliš nezajímala a soustředili se na to, že jim nápoj dodává energii. Vše se v dobré obrátilo, když se Red Bull ve velkém začal konzumovat také v klubech, a to i přes svoji cenu, která se pohybuje nad padesáti korunami na diskotékách v České republice a nad třemi eury například v Německu. Dnes je nejznámější kombinace energetického nápoje s vodkou.
V roce 1998 se Red Bull poprvé podíval za oceán a výsledkem byl velký úspěch. Americký trh dnes pro Mateschitze spolu s Velkou Británií představuje největší odbytiště. S image globální značky též přišlo spojení Red Bullu se sporty, které jsou „in“ a „cool“. Red Bull tak pořádá snowboardové závody, ale též akce akrobatických letadel. Do budování značky dává Red Bull v porovnání s ostatními producenty nealkoholických nápojů výrazně více prostředků (v loňském roce to bylo 30% z obratu, zatímco například u Coca-Coly je to pouhých 9%), ale Mateschitz to bere za přirozené, jelikož dle jeho názoru je jediným kapitálem společnosti právě značka.
V jubilejním roce 2000 se dočkal jubilea též Red Bull – ve světě se poprvé prodalo přes miliardu jeho plechovek. Značka se i po přelomu tisíciletí stále těsněji spojuje se sportem. Red Bull v roce 2004 získal tým Juaguar a o rok později i nejhorší stáj celé Formule 1, Minardi.
Spojení s motosportem však společnosti pravděpodobně zdaleka nepřináší tolik, kolik do něj vkládá. Ztráta je údajně okolo 30 milionů dolarů ročně. Je to úlitba Mateschitzově zálibě v motorových strojích, která se nejlépe projevuje na salzburském letišti. Tam stojí Hangár 7, soukromá Mateschitzova budova ze skla a oceli, která v sobě skrývá historické letecké skvosty, jako je například DC-6B, se kterým létal jugoslávský diktátor Josip Broz Tito. Díky této vášni sponzoruje Red Bull celý seriál akrobatického letání.
Mateschitz se však rozhodně neomezuje pouze na motosport a letadla, velké investice věnuje též do fotbalového klubu Red Bull Salzburk. V současné době za něj hraje například bývalý český reprezentant Karel Piták, nicméně Mateschitz se pokusil ulovit i větší jména – mezi jinými i Ronalda či Luise Figa či Pavla Nedvěda. Peníze sice nejsou problém, nicméně nízká úroveň rakouské ligy kvalitní hráče odrazuje od přestupu do Salzburku. A tak Matschitz nakoupil alespoň dva japonské reprezentanty, aby mohl dobývat japonský trh.
Aby si pomohl na americké půdě, koupil Red Bull fotbalový klub v New Yorku. Jelikož se však fotbal netěší ve Spojených státech zdaleka takové popularitě jako například hokej či americký fotbal, snaží se Mateschitz koupit tým NHL Montreal Canadiens.
Plechovek s rudým býkem se dnes prodá po celém světě na tři miliardy ročně, nárůst prodeje je ale stále ohromující, například v USA rostl Red Bull v posledních letech ročně až o 40% a dnes tam ovládá polovinu trhu. V Evropě je jeho pozice ještě neotřesitelnější, když v některých zemích nesou čtyři z pěti energetických nápojů, které se prodají, právě značku Red Bull.
Mateschitz dnes již každodenním operacím v Red Bullu věnuje o něco méně času než dříve. Kromě sportovních klubů má v současné době v plánu ještě jeden projekt. Koupil tropický ostrov v souostroví Fidži a právě na něm staví luxusní hotel.
I v třiašedesáti letech je Mateschitz stále plný energie. Není to žádný div, sám údajně vypije denně v průměru deset plechovek, které jeho továrny produkují. Jeho tekuté zlato mu vyneslo dle Forbesu majetek v hodnotě okolo 3 miliard dolarů, čímž se řadí na konec třetí stovky světového žebříčku boháčů. Určitě však ještě neřekl poslední slovo a vzhledem k raketově rostoucímu prodeji jeho limonád je na dobré cestě v žebříčku stoupat.