George Catlett Marshall byl americký vojevůdce, státní tajemník a třetí ministr obrany. V roce 1953 získal Nobelovu cenu za mír. Po 2. světové válce pomohl hospodářskému znovuzrození válkou zničené západní Evropy. Proto se George Marschall stal jednou z největších osobností 20. století.

George Catlett Marshall pocházel z rodiny střední americké třídy. V roce 1901 absolvoval Virginský vojenský institut. Během 1. světové války krátce působil ve štábu generála Pershinga. Do roku 1938 pracoval v různých štábních funkcích i jako instruktor Národní gardy.

Od července roku 1938 se George Marshall stal pobočníkem náčelníka štábu pozemní armády. V době napadení Polska německou armádou - 1. září roku 1939, se George Marshall stal náčelníkem generálního štábu pozemní armády. Měl nelehký úkol - musel vybudovat novou americkou armádu. V době jeho nástupu čítala americká armáda 200.000 mužů, na konci 2. světové války již bylo registrováno 8.5 milionů amerických vojáků.

7. prosince roku 1941 napadlo Japonsko hlavní americkou tichomořskou základnu Pearl Harbor a tím zapojilo do 2. světové války i USA. V prosinci tého roku přijel do USA Winston Churchill, aby se zúčastnil konference ARCADIA. Zde bylo dohodnuto, že hlavním nepřítelem spojenců bude nacistické Německo. Na konferenci bylo založeno i společné vedení ABDA - Americko-britsko-nizozemsko-australské velení (American-British-Dutch-Australian Command), kódový název ABDACOM.

I přes dohodnutou koncepci o hlavním nepříteli Německu "nejdříve Německo", vznikla ve Washingtonu dvě křídla. Dodržování oficiální koncepce prosazoval Roosevelt společně s Georgem Marshallem. Druhé křídlo hlásalo jako hlavní prioritu poražení nejdříve Japonska. Toto křídlo zastupoval velitel amerického námořnictva admirál Ernest King. George Marshall sváděl s Kingem nekonečné boje o rozmístění amerických lodí v Atlantiku ve prospěch Pacifiku. Bez námořní převahy v této oblasti nebylo možné přesunovat americká vojska do Evropy.

Když do rukou německé armády padl v červnu roku 1942 do té doby britský Tobruk, uspíšily Spojené státy rozhodnutí zapojit se do války s Německem ještě téhož roku. Právě severní Afrika byla jediným možným místem pro úspěšnou invazi. Generál Marshall jmenoval do čela spojeneckých invazních vojsk generála Eisenhowera. K úspěšnému vylodění došlo 8. listopadu 1942.

V lednu roku 1943 se spojenci setkali na konferenci SYMBOL v Casablance. Zde bylo rozhodnuto o pokračování přesunu amerických vojska a materiálu do Velké Británie pod názvem operace BOLERO. Bylo také dohodnuto pouze obsazení Sicílie. Marschall však prosazoval přímý úder proti Německu.

Na další konferenci TRIDENT v květnu roku 1943 ve Washingtonu rozhodlo vedení spojenců o invazi do Itálie v září 1943. To však znamenalo definitivní odložení invaze ve Francii až na roku 1944. Britové v čele s Churchillem věřili, že lze ukončit válku již v roce 1944, pokud by spojenecká vojska postupovala Středozemím. Marshall se k této koncepci stavěl negativně.

Na konferenci QUADRANT, která se konala v sprnu v kanadském Quebecu, žádal George Marshall novou diskusi na téma vylodění ve Francii. Chtěl již znát předběžný termín. K této diskuzi však byla nutná účast i zástupce Ruska - J. V. Stalina.

V listopadu roku 1943 se uskutečnilo první setkání Velké trojky na konferenci v Teheránu. Roosevelt, právě tak jako Marshall, odmítal další posilování války na "periferii". Stalin viděl šanci k rychlému poražení Německa v otevření druhé fronty v roce 1944. Padlo rozhodnutí, že druhá fronta se otevře nejpozději v létě roku 1944.

Konference v Teheránu nevyřešila otázku vrchního velitele pro invazi do Francie - operace OVERLORD. Panovalo přesvědčení, že v čele spojeneckých vojsk by měl stanout generál George Marshall. Roosevelt chtěl však mít Marshalla k dispozici ve Washingtonu. George Marshall měl ve 2. světové válce působit více jako diplomat než vojenský velitel.

Po vylodění spojeneckých vojsk v Normandii 6. června roku 1944 přihlížel George Marshall spojeneckému postupu do Německa a sledoval tak výsledky své několikaleté práce. Válka v Evropě byla již prakticky rozhodnuta a tak se musela vyřešit otázka, kam který ze spojenců dojde. Marshall nerozuměl politické situaci v Evropě a společně s novým americkým prezidentem Trumanem se dopustili celé řady politických chyb, které pak ovlivnily budoucnost Evropy. Pro Československou byla nejviditelnější chyba neosvobození Prahy.

7. května 1945 podepsal v Remeši náčelník operačního štábu OKW generálplukovník Alfred Jodl bezpodmínečnou kapitulaci wehrmachtu. Tím válka v Evropě definitivně skončila. Ve dnech 6. a 9. srpna 1945 svrhla americká letadla atomové bomby na Hirošimu a Nagasaki, což uspíšilo císařovu kapitulaci a nebyla nutná invaze do Japonska.

Kapitulace Japonska byla podepsána 2, září 1945 v Tokijské zátoce na palubě bitevní lodi Missouri. Tím 2. světová válka, která trvala dlouhých šest let, skončila. Spojené státy stály na straně vítězů, a to díky tvůrci moderní americké armády generálu Marshallovi.

V prosinci roku 1945 se měl George Marshall stát novým americkým vyslancem v Číně. V letech 1924 - 27 zde působil u amerického 15. pěšího pluku. Role vyslance byla pro Marshala obtížná, protože příliš nerozuměl čínským problémům. Již od počátku vznikaly rozpory v otázce dalšího vývoje Číny. Mao postupně získávala moc a USA nemohly politické změny v Číně změnit. George Marshall 8. ledna 1947 Čínu opustil. Ve svém závěrečném komuniké vyzval nacionalisty i komunisty k dalším jednáním, které by vedla k míru.

Američtí váleční spojenci se zmítali ve velkých hospodářských a politických problémech. George Marshall se stal ministrem zahraničí s úkolem obnovy válkou zničené Evropy. Jedna z jeho klíčových akcí byl tzv. Marshallův plán, který byl přijat Kongresem 3. dubna 1948. Cílem plánu bylo organizovaně zabezpečit americké úsilí pomoci poválečné Evropě. Vzhledem k tomu, že tento plán odmítly země východní Evropy, byly cíle plánu omezeny pouze na Evropu západní.

George Marshall vyhlásil plán poprvé 5. června 1947 v projevu na Harvardu. V letech 1948 - 52 poskytly USA západní Evropě pomoc ve výši 13 miliard USD. Marshallův plán přispěl k hospodářské obnově západní Evropy - oživil se mezinárodní obchod, obnovil průmysl i zemědělství. To pro USA znamenalo i získání prestiže i vlivu v Evropě, která se rozdělila na bohatnoucí západ a zaostávající východ. George Marshall za svoji celoživotní práci získal Nobelovu cenu za mír.

2. ledna 1949 podal George Marshall svoji rezignaci na post ministra zahraničí. Jeho zdravotní stav nebyl příliš dobrý, v prosinci 1948 se podrobil operaci, při níž mu byla odstraněna ledvina.

V září 1949 se Geoge Marshall stal předsedou amerického Červeného kříže. 25. června 1950 napadly severokorejské jednotky Jižní Koreu. Američané aktivovali svoje jednotky v Japonsku. Postup Severokorejců byl rychlý a hrozilo nebezpečí vyhnání spojeneckých vojsk z jihu Koreje. George Marshall byl jmenován do funkce ministra obrany, na rozdíl od 2. světové války zde nemohl do konfliktu příliš zasahovat. Hlavní velení měl velitel vojsk OSN generál MacArthur. Ten navrhl riskantní plán vylodění jednotek v přístavu Inčchon. Úspěšné vylodění by pomohlo jednotkám bránícím se v jižním cípu Koreje a severokorejské jednotky by se tak dostaly "do kleští". George Marschall nebyl tomuto plánu příliš nakloněn, neboť v přístavu Inčchon nebyly příliš vhodné podmínky pro vylodění jednotek. Plán získal podporu ve Washingtonu a k vylodění došlo 15. září 1950. Úspěšná akce přinesla MacArthurovi další slávu. Postup vojsk se zastavil na 38. rovnoběžce. Marshall i Spojený sbor náčelníků štábů vyzvali MacArthura k dalšímu postupu. Do konfliktu se však zapojili i čínští dobrovolníci a situace na bojišti se změnila. Znovu byl obsazen Soul.

V prosinci 1950 se do čela americké 8. armády postavil generál Matthew Ridgway, který již v lednu 1951 zahájil protiútok a v březnu osvobodil Soul. V červenci 1951 byla zahájena mírová jednání.

V září roku 1951 odešel z funkce ministra obrany George Marshall a do politického dění již nezasahoval. V roce 1953 se stal jediným generálem, který získal Nobelovu cenu.

Zdravotní stav George Marshalla se zhoršoval. Od roku 1957 byl trvale hospitalizován a 16. října 1959 ve Walter Reed Hospital zemřel.