Georgij Konstantinovič Žukov byl sovětský vojevůdce a politik, od ledna roku 1943 maršál SSSR. Je považován za jednoho z nejlepších sovětských velitelů 2. světové války. Zvítězil například v bitvách u Stalingradu, před Moskvou nebo v bitvě o Berlín. Byl také považován za velmi tvrdého a zcela nekompromisního velitele.

Období 1.světové války a meziválečné
V 15 letech se G. K. Žukov učil kožešníkem a roku 1915 byl povolán do armády jako vojín jezdeckého pluku. V 1. sv. válce byl 2x vyznamenán Křížem sv. Jiří a povýšen na četaře. Po VŘSR bojoval v Rudé armádě a v březnu 1921 vstoupil do KSSS. V letech 1917 - 1921 bojoval v Občanské válce a získal Řád rudého praporu za potlačení povstání rolníků.

V roce 1923 byl G. K. Žukov již velitelem pluku a v roce 1930 velel brigádě. Období velkého teroru a čistek v armádě přežil díky tomu, že se zachoval zcela jinak než ostatní velitelé - začal si stěžovat na všechny strany včetně samotnému Stalinovi. Jeho jednání i služba na Dálném Východě mu zachránilo život. Na Dálném Východě velel 1. sovětsko–mongolské armádní skupině. Bojovala proti japonské Kwantungské armádě na Mongolské hranici v letech 1938 až 1939. Vše začalo jako běžná šarvátka na hranicích a rychle vyústilo v opravdovou válku. Japonci zaútočili s 80 000 muži, 180 tanky a 450 letouny. Tento útok se dostal do rozhodující bitvy u Chalchyn Golu. Žukov zde napodobil Hanibalovu taktiku a během několika dnů byli Japonci poraženi. Za tuto operaci získal Žukov vyznamenání Hrdina SSSR. V roce 1940 se stal armádním generálem a velitelem největšího - Moskevského vojenského okruhu a náčelníkem generálního štábu.

Účast v 2.světové válce
V době napadení SSSR dne 22. června 1941 vojsky nacistického Německa byl G. K. Žukov odeslán k Jihozápadnímu frontu. Dne 30. července 1941 působil jako velitel Rezervního frontu. V srpnu neúspěšně organizuje za cenu obrovských ztrát protiútoky u města Elnjo, které nakonec padne 6. září 1941. Od 9. září organizuje obranu Leningradu. V říjnu 1941 Žukov nahradil Semjona Timošenka ve velení střední fronty a řídil obranu Moskvy. Nařídil též okamžité popravy dezertérů a zbabělců. Řídil přesun jednotek z Dálného Východu, kde byly umístěny dvě třetiny Sovětských pozemních sil v čase Hitlerova útoku. Nakonec odrazil protiútokem německé jednotky 100-150km od Moskvy. Během jednoho měsíce 5.12.1941-7.1.1942 však jeho front ztratil 260 tisíc mužů.

V roce 1942 byl G. K. Žukov povýšen na zástupce náčelníka generálního štábu a byl odeslán na jihozápadní frontu, aby velel obraně Stalingradu. Zničení německé šesté armády roku 1943 zaplatil cenou zhruba jednoho milionu vojáků. Většina jeho akcí nese typický rukopis - úder na protivníkova křídla, obklíčení a odříznutí jeho čelních jednotek od týlu. V lednu 1943 zorganizoval prorážení německé blokády Leningradu. Selhání maršála Vorošilova vyzdvihlo Žukova na velitelskou pozici při ukončování obležení Leningradu v půli roku 1944. Dále pak velel sovětské ofenzivě v roce 1944 a závěrečnému útok na hitlerovské Německo včetně obsazení Berlína. S maršálem Koněvem 8. května 1945 přijímá německou kapitulaci a stává se velitelem sovětské okupační zóny v Německu.

Poválečné období
Stalin se začal obávat Žukovovy popularity a proto byl Žukov v roce 1947 sesazen na funkci velitele Oděsského vojenského okruhu. Po Stalinově smrti se Žukov stává náměstkem ministra obrany.

V září 1954 velí G. K. Žukov tajné vojenské operaci, při které byl testován první pokusný jaderný výbuch na živých lidech na území Ruska.

V roce 1955 byl Žukov jmenován ministrem obrany. Za podporu Nikity Chruščova se v červnu 1957 stal na čtyři měsíce členem ústředního výboru KSSS. Pak byl Chruščovem vyloučen a bylo mu nařízeno přísné domácí vězení. Po Chruščovově smrti roku 1964 se nakrátko objevil na veřejné scéně, ale mnohé zákazy ohledně vystupování na veřejnosti zůstaly. Přispívá tak alespoň do různých časopisů a novin.

G. K. Žukov zemřel 18. června 1974 v Moskvě. Byl pohřben se všemi vojenskými poctami u Kremelské zdi. Byla po něm pojmenována Vojenská velitelská akademie protivzdušné obrany v Kalininu. V roce 1996 byl vytvořen řád G.K.Žukova.