Jacques Chirac
politik, 22. Prezident Francie
Hodnocení na Kinobox.cz: ?- Narození:
- 29. listopadu 1932
- Úmrtí:
- 26. září 2019
Upravit profil
Odpůrci říkají francouzskému prezidentovi „Chameleon Bonaparte“ pro schopnost vydávat jejich myšlenky za své vlastní. Pro většinu Francouzů je prostě konzervativním populistou s pestrou minulostí. Zbytek planety jej však chápe především jako...
Životopis
Odpůrci říkají francouzskému prezidentovi „Chameleon Bonaparte“ pro schopnost vydávat jejich myšlenky za své vlastní. Pro většinu Francouzů je prostě konzervativním populistou s pestrou minulostí. Zbytek planety jej však chápe především jako člověka, který navzdory silnému odporu mezinárodního společenství obnovil jaderné testy v Tichomoří. Nebylo to poprvé, kdy si Jacques Chirac postavil hlavu navzdory mínění převážné většiny.
Jediný syn bankovního úředníka se narodil 29. listopadu 1932 v Paříži. Už od dětství inklinoval k levicovým politickým teoriím, což jej přivedlo k pouličnímu prodeji komunistických novin Humanita. V osmnácti letech připojil svůj podpis ke Stockholmské výzvě proti jadernému zbrojení, jež byla rovněž inspirována doktrínou komunismu. Později se však stal přesvědčeným gaullistou, podporujícím snižování daní, privatizaci služeb, volný trh a tvrdá bezpečnostní opatření.
Jeho kariéru předurčilo studium na prestižním Institutu politických studií v Paříži, které zakončil v roce 1956. Vzápětí poté byl povolán do armády, prošel výcvikem pro poddůstojníky a nastoupil službu v prestižní akademii kavaleristů v Saumuru. Řadoví vojáci však požadovali jeho sesazení, neboť odmítali ve svém čele „komunistu“. V úřadě jej nakonec udržely širší rodinné známosti; těch ale odmítl využít, když byl povolán do francouzsko-alžírské války. Jako dobrovolník byl v boji lehce zraněn.
V roce 1959, po ukončení studií na Škole národní administrativy (ENA), vstoupil do služeb státu na poměrně vysokém postu. Brzy si vysloužil přezdívku „buldozer“ pro způsob, jakým prosazoval své záměry coby člen kabinetu premiéra Georgese Pompidoua. Když v roce 1968 propukly ve Francii studentské a dělnické bouře, Chirac sehrál ústřední roli při sjednávání míru. Díky tomu vstoupil do širšího povědomí a připravil si cestu k dosažení nejvyšších met.
Smrt Charlese de Gaulla v roce 1969 otevřela dveře do Elysejského paláce Pompidouovi a jeho chráněnec Chirac se tak mohl těšit na nejvyšší posty. V roce 1972 převzal ministerstvo zemědělství a brzy se stal oblíbencem farmářů, jejichž zájmy zarputile hájil. Poprvé také napadl Spojené státy, Evropskou komisi a zejména SRN, že svými politikami poškozují zájmy Francie. Od roku 1974 vedl ministerstvo vnitra a byl pověřen přípravou prezidentských voleb o dva roky později. Náhlá smrt Pompidoua však celý proces uspíšila.
Vítězem předčasných voleb v roce 1974 se stal umírněný centrista Valéry Giscard d’Estaing. Jako svého premiéra zvolil právě Chiraca, v jehož pragmatismu viděl šanci na překonání rozporu mezi dvěma křídly největší politické strany – Unie demokratů za republiku (UDR). To se Chiracovi sice podařilo, ale později stále více pociťoval, že mu Estaing nehodlá přenechat ani kousek svých pravomocí. Proto v roce 1976 z úřadu premiéra, jenž ve Francii šéfuje spíš běžnému chodu vlády (zatímco prezident je skutečným stratégem), dobrovolně odstoupil.
Jeho další kroky vedly přes několik konzervativních stran k vytvoření Hnutí za obnovu republiky (RPR). Díky několika chytrým krokům se mu podařilo přetáhnout část voličů UDR, čehož využil v roce 1977 ke svému zvolení starostou Paříže. Tento úřad si podržel až do roku 1995. Jeho moc rostla souběžně s prosazováním programů péče o staré, nemocné a svobodné matky a sílícími útoky na adresu Estaingovy vlády. V roce 1981 poprvé kandidoval v prezidentských volbách. Doplatil však na přímý souboj o pravicové voliče s Estaingem, takže se smál třetí vzadu – socialista Francois Mitterand. A krátce nato i Chirac, neboť právě jeho si nový první muž státu vybral za premiéra.
Poprvé ve francouzské historii tak došlo k tzv. kohabitaci, kdy premiér a prezident pocházejí z odlišných křídel politického spektra. Jak se ukázalo, nebyl tento fakt velkou překážkou v úspěšné spolupráci. Chirac se staral především o domácí politiku, zatímco Mitterand měl pod palcem mezinárodní dění. V tomto období vykrystalizovaly jeho nacionalistické postoje, když konkurenční UDR označil za „stranu pro cizince“. Druhý pokus o úřad prezidenta podstoupil Chirac v roce 1988 a znovu byl poražen, byť tentokrát až ve druhém kole. Podržel si však post starosty a byl dále aktivní v Parlamentu.
Svého místa na pařížské radnici se Chirac vzdal až roku 1995. Důvodem byl třetí pokus o zvolení prezidentem, který konečně vyšel. Úspěch mu zaručil program snížení daní a vytváření pracovních míst. K jeho naplnění však má současná vláda téměř stejně daleko jako v roce 1995. Místo toho dal nový prezident pokyn k zahájení jaderných testů na tichomořském atolu Mururoa, čímž na sebe upozornil mezinárodní společenství. O rok později byl pod tlakem voličů, kteří se od jeho strany masivně odvraceli, nucen definitivně testy ukončit.
Ve snaze posílit disciplínu ve vládní koalici rozpustil Chirac roku 1997 parlament a vypsal předčasné volby. Od nich si sliboval větší zisk mandátů pro svoji stranu. Stal se však pravý opak: socialisté ve spolupráci s dalšími levicovými stranami jeho Hnutí za republiku porazili a přinutili Chiraca k novému období kohabitace s Lionelem Jospinem na postu premiéra. Toto rozdělení sil vydrželo beze změny po dalších pět let.
Kohabitace však silně oslabila pravomoci prezidenta, který mohl podle svého rozhodovat pouze v otázkách zahraniční a vojenské politiky. Vzhledem k tomu, že už neměl dost příznivců k vyvolání dalších předčasných voleb, byl nucen k „přežívání“ v úřadě bez výraznějšího vlivu na rozpočtovou a mnoho dalších politik.
Čtvrtá prezidentská kampaň měla Chiracovi zajistit znovuzvolení v roce 2002. Jeho oponentem se stal navýsost kontroverzní populista Jean-Marie Le Pen, známý u nás díky přátelství s Miroslavem Sládkem. „Musíme odmítnout extremismus ve jménu Francie, jednoty a naší země,“ hřímal Chirac v předvolební kampani. V červnu 2002 však málem přišel o život, když jej některý z muzikantů, účinkujících na oslavě pádu Bastily postřelil puškou, skrytou v pouzdře od kytary. Viník, stoupenec ultrapravicové Radikální jednoty, byl později zbaven odpovědnosti za své činy vzhledem k mentální poruše.
Nedá se říci, že by si Chirac vedl v čele státu zvlášť úspěšně. Míra nezaměstnanosti ve Francii stále patří k nejvyšším v rámci Evropské unie, ani pracujícím se nežije nejlépe, což dokázaly nedávné stávky odborů. K tomu připočtěme několik obvinění z korupce na pařížské radnici a útoky arabských teroristů v ulicích arabských měst. Dost faktorů, aby srazily vaz obyčejnému politikovi. Ne tak Chiracovi.
Ten je dnes vnímán jako vůdčí hlas odporu vůči válce v Iráku. Nejen tímto postojem vyvolává sympatie francouzské veřejnosti; svým charismatem, dávnými milostnými aférami, milující ženou a dětmi či zálibou v sumó připomíná Francouzům ideální životní styl. Právě manželka Bernadette se rozhodující měrou zasloužila o poslední vítězství, když upoutala pozornost vlastní kampaní na podporu manžela a nakonec mu ještě doporučila kandidáta na ministerského předsedu, Jeana-Pierra Raffarina. „Nikdy neříkej nikdy,“ odpověděla na otázku, zda její manžel bude znovu kandidovat na prezidenta v roce 2007. Tehdy mu bude 75 let.
Zajímavosti:
Přezdívky: Buldozer, Chameleon Bonaparte
Kariéra ve vysoké politice:
– státní tajemník pro sociální záležitosti (1968-71)
– státní tajemník pro ekonomiku a finance (1971-2)
– ministerský atašé prezidenta, zodpovědný za vztahy s parlamentem (1972-4)
– ministr zemědělství a rozvoje venkova (1974)
– ministr vnitra (1977-95)
– starosta Paříže (1979-80)
– poslanec Evropského parlamentu (1986-88)
– premiér (1995-?)
– prezident (5.12. 1976)
– zvolen předsedou Hnutí za obnovu republiky (RPR)
Jediný syn bankovního úředníka se narodil 29. listopadu 1932 v Paříži. Už od dětství inklinoval k levicovým politickým teoriím, což jej přivedlo k pouličnímu prodeji komunistických novin Humanita. V osmnácti letech připojil svůj podpis ke Stockholmské výzvě proti jadernému zbrojení, jež byla rovněž inspirována doktrínou komunismu. Později se však stal přesvědčeným gaullistou, podporujícím snižování daní, privatizaci služeb, volný trh a tvrdá bezpečnostní opatření.
Jeho kariéru předurčilo studium na prestižním Institutu politických studií v Paříži, které zakončil v roce 1956. Vzápětí poté byl povolán do armády, prošel výcvikem pro poddůstojníky a nastoupil službu v prestižní akademii kavaleristů v Saumuru. Řadoví vojáci však požadovali jeho sesazení, neboť odmítali ve svém čele „komunistu“. V úřadě jej nakonec udržely širší rodinné známosti; těch ale odmítl využít, když byl povolán do francouzsko-alžírské války. Jako dobrovolník byl v boji lehce zraněn.
V roce 1959, po ukončení studií na Škole národní administrativy (ENA), vstoupil do služeb státu na poměrně vysokém postu. Brzy si vysloužil přezdívku „buldozer“ pro způsob, jakým prosazoval své záměry coby člen kabinetu premiéra Georgese Pompidoua. Když v roce 1968 propukly ve Francii studentské a dělnické bouře, Chirac sehrál ústřední roli při sjednávání míru. Díky tomu vstoupil do širšího povědomí a připravil si cestu k dosažení nejvyšších met.
Smrt Charlese de Gaulla v roce 1969 otevřela dveře do Elysejského paláce Pompidouovi a jeho chráněnec Chirac se tak mohl těšit na nejvyšší posty. V roce 1972 převzal ministerstvo zemědělství a brzy se stal oblíbencem farmářů, jejichž zájmy zarputile hájil. Poprvé také napadl Spojené státy, Evropskou komisi a zejména SRN, že svými politikami poškozují zájmy Francie. Od roku 1974 vedl ministerstvo vnitra a byl pověřen přípravou prezidentských voleb o dva roky později. Náhlá smrt Pompidoua však celý proces uspíšila.
Vítězem předčasných voleb v roce 1974 se stal umírněný centrista Valéry Giscard d’Estaing. Jako svého premiéra zvolil právě Chiraca, v jehož pragmatismu viděl šanci na překonání rozporu mezi dvěma křídly největší politické strany – Unie demokratů za republiku (UDR). To se Chiracovi sice podařilo, ale později stále více pociťoval, že mu Estaing nehodlá přenechat ani kousek svých pravomocí. Proto v roce 1976 z úřadu premiéra, jenž ve Francii šéfuje spíš běžnému chodu vlády (zatímco prezident je skutečným stratégem), dobrovolně odstoupil.
Jeho další kroky vedly přes několik konzervativních stran k vytvoření Hnutí za obnovu republiky (RPR). Díky několika chytrým krokům se mu podařilo přetáhnout část voličů UDR, čehož využil v roce 1977 ke svému zvolení starostou Paříže. Tento úřad si podržel až do roku 1995. Jeho moc rostla souběžně s prosazováním programů péče o staré, nemocné a svobodné matky a sílícími útoky na adresu Estaingovy vlády. V roce 1981 poprvé kandidoval v prezidentských volbách. Doplatil však na přímý souboj o pravicové voliče s Estaingem, takže se smál třetí vzadu – socialista Francois Mitterand. A krátce nato i Chirac, neboť právě jeho si nový první muž státu vybral za premiéra.
Poprvé ve francouzské historii tak došlo k tzv. kohabitaci, kdy premiér a prezident pocházejí z odlišných křídel politického spektra. Jak se ukázalo, nebyl tento fakt velkou překážkou v úspěšné spolupráci. Chirac se staral především o domácí politiku, zatímco Mitterand měl pod palcem mezinárodní dění. V tomto období vykrystalizovaly jeho nacionalistické postoje, když konkurenční UDR označil za „stranu pro cizince“. Druhý pokus o úřad prezidenta podstoupil Chirac v roce 1988 a znovu byl poražen, byť tentokrát až ve druhém kole. Podržel si však post starosty a byl dále aktivní v Parlamentu.
Svého místa na pařížské radnici se Chirac vzdal až roku 1995. Důvodem byl třetí pokus o zvolení prezidentem, který konečně vyšel. Úspěch mu zaručil program snížení daní a vytváření pracovních míst. K jeho naplnění však má současná vláda téměř stejně daleko jako v roce 1995. Místo toho dal nový prezident pokyn k zahájení jaderných testů na tichomořském atolu Mururoa, čímž na sebe upozornil mezinárodní společenství. O rok později byl pod tlakem voličů, kteří se od jeho strany masivně odvraceli, nucen definitivně testy ukončit.
Ve snaze posílit disciplínu ve vládní koalici rozpustil Chirac roku 1997 parlament a vypsal předčasné volby. Od nich si sliboval větší zisk mandátů pro svoji stranu. Stal se však pravý opak: socialisté ve spolupráci s dalšími levicovými stranami jeho Hnutí za republiku porazili a přinutili Chiraca k novému období kohabitace s Lionelem Jospinem na postu premiéra. Toto rozdělení sil vydrželo beze změny po dalších pět let.
Kohabitace však silně oslabila pravomoci prezidenta, který mohl podle svého rozhodovat pouze v otázkách zahraniční a vojenské politiky. Vzhledem k tomu, že už neměl dost příznivců k vyvolání dalších předčasných voleb, byl nucen k „přežívání“ v úřadě bez výraznějšího vlivu na rozpočtovou a mnoho dalších politik.
Čtvrtá prezidentská kampaň měla Chiracovi zajistit znovuzvolení v roce 2002. Jeho oponentem se stal navýsost kontroverzní populista Jean-Marie Le Pen, známý u nás díky přátelství s Miroslavem Sládkem. „Musíme odmítnout extremismus ve jménu Francie, jednoty a naší země,“ hřímal Chirac v předvolební kampani. V červnu 2002 však málem přišel o život, když jej některý z muzikantů, účinkujících na oslavě pádu Bastily postřelil puškou, skrytou v pouzdře od kytary. Viník, stoupenec ultrapravicové Radikální jednoty, byl později zbaven odpovědnosti za své činy vzhledem k mentální poruše.
Nedá se říci, že by si Chirac vedl v čele státu zvlášť úspěšně. Míra nezaměstnanosti ve Francii stále patří k nejvyšším v rámci Evropské unie, ani pracujícím se nežije nejlépe, což dokázaly nedávné stávky odborů. K tomu připočtěme několik obvinění z korupce na pařížské radnici a útoky arabských teroristů v ulicích arabských měst. Dost faktorů, aby srazily vaz obyčejnému politikovi. Ne tak Chiracovi.
Ten je dnes vnímán jako vůdčí hlas odporu vůči válce v Iráku. Nejen tímto postojem vyvolává sympatie francouzské veřejnosti; svým charismatem, dávnými milostnými aférami, milující ženou a dětmi či zálibou v sumó připomíná Francouzům ideální životní styl. Právě manželka Bernadette se rozhodující měrou zasloužila o poslední vítězství, když upoutala pozornost vlastní kampaní na podporu manžela a nakonec mu ještě doporučila kandidáta na ministerského předsedu, Jeana-Pierra Raffarina. „Nikdy neříkej nikdy,“ odpověděla na otázku, zda její manžel bude znovu kandidovat na prezidenta v roce 2007. Tehdy mu bude 75 let.
Zajímavosti:
Přezdívky: Buldozer, Chameleon Bonaparte
Kariéra ve vysoké politice:
– státní tajemník pro sociální záležitosti (1968-71)
– státní tajemník pro ekonomiku a finance (1971-2)
– ministerský atašé prezidenta, zodpovědný za vztahy s parlamentem (1972-4)
– ministr zemědělství a rozvoje venkova (1974)
– ministr vnitra (1977-95)
– starosta Paříže (1979-80)
– poslanec Evropského parlamentu (1986-88)
– premiér (1995-?)
– prezident (5.12. 1976)
– zvolen předsedou Hnutí za obnovu republiky (RPR)