Jean-Claude Juncker je lucemburský politik a právník, od 15. července 2014 předseda Evropské komise, který se funkce ujal 1. listopadu téhož roku (viz Junckerova komise). Evropský parlament jej zvolil většinou 422 ze 729 hlasů.

V letech 1995 až 2013 působil jako předseda vlády Velkovévodství lucemburského, když se stal nejdéle sloužícím premiérem v historii Evropské unie a jedním z nejdéle působících hlav vlád v demokratických zřízeních vůbec. Současně s tímto úřadem zastával v období 1989–2009 post ministra financí. Mezi roky 1990–1995 byl předsedou Sociálně křesťanské strany (PCS/CVS).

V rámci lucemburského předsednictví EU, v letech 1997 a 2005, byl vždy na šest měsíců předsedou Evropské rady, respektive Rady Evropské unie. Mezi roky 2005–2013 vedl jako první stálý prezident Euroskupinu.

Mládí
Narodil se v Redange a většinu dětství strávil v Belvaux. Jeho otec, profesí ocelářský dělník, bojoval ve druhé světové válce na straně Třetí říše, když byl přinucen narukovat do Wehrmachtu. Mladý Jean-Claude studoval v belgickém Clairefontaine a před návratem domů získal bakalářský titul v Lycée Michel Rodange. V tuto dobu, konkrétně v roce 1974, vstoupil do Sociálně křesťanské strany. Následně roku 1979 absolvoval magisterské studium práv na francouzské University of Strasbourg, ale právnickou praxi nikdy nevykonával.
Politická kariéra
Po návratu do Lucemburku se díky svým rétorickým schopnostem stal tajemníkem v parlamentu. Poprvé byl do Sněmovny reprezentantů, jednokomorového šedesátičlenného lucemburského parlamentu, zvolen v roce 1984 a okamžitě se v nové vládě pozdějšího předsedy Evropské komise Jacquese Santera stal ministrem práce. Tím se ujal role moderátora řady debat při jednáních v Evropské unii, kde se poprvé projevila jeho proevropská profilace. Zároveň se stal guvernérem Světové banky.

Krátce před parlamentními volbami v roce 1989 byl vážně zraněn při silniční nehodě. Následně strávil dva týdny v kómatu. Nicméně se po znovuzvolení vrátil do Sněmovny reprezentantů a v nové vládě zastával dvě ministerská křesla, když k portfeji práce získal i portfej financí.

Na počátku 90. let předsedal ECOFINu, Radě ministrů financí členských zemí EHS, která se klíčově podílela na konečné verzi Maastrichtské smlouvy. Juncker byl spoluzodpovědný za uzavření oddílu ekonomické a monetární politiky unie a sám smlouvu podepsal v roce 1992. V tomto období se stal parlamentním lídrem své strany.

Předseda vlády
Do sněmovny byl znovuzvolen v roce 1994, aby pokračoval v obou ministerských úřadech. Po oznámení nominace Santera na místo předsedy EK, byl 20. ledna 1995 jmenován velkovévodou Jeanem za předsedu vlády, ve které byla jeho strana v koalici se Socialisticko-dělnickou stranou (POSL-LSAP). Po jmenování se vzdal postu ve Světové bance, ale ponechal si obě předešlé ministerské funkce. Navíc se stal i ministrem zahraničí.

V prvním funkčním období premiéra se Juncker zaměřil na ekonomickou platformu v prohlubování bilaterálních mezinárodních vztahů, tak aby zvýšil prestiž Lucemburska v zahraničí. V roce 1996 v rámci své návštěvy Dublinu, se projevil jako úspěšný mediátor při sporu mezi francouzským prezidentem Jacquesem Chiracem a německým kancléřem Helmutem Kohlem ohledně politiky Ekonomické a monetární unie EU, jejímž byl členem. Tisk o něm referoval jako o hrdinovi z Dublinu, kterému se podařilo urovnat jejich spor.

V roce 1997 se z titulu funkce předsedy vlády stal na půl roku předsedou Evropské rady. Zaměřil na integraci unie především oblasti sociálních věcí a vytvořil plán boje s nezaměstnaností, který byl pojmenován jako "lucemburský proces" (předsedou EK byl také Lucemburčan). Inicioval vznik neformální skupiny Euro 11 ministrů financí, kteří se zamýšleli nad další monetární politikou unie.

V roce 1999 byl znovuzvolen do parlamentu a podržel si i funkci premiéra. Koalice se Socialisticko-dělnickou stranou již nebyla obnovena, místo ní vytvořil vládu s Demokratickou stranou (PD/Dp). Po dalších volbách v roce 2004, se socialističtí dělníci stali druhou nejsilnější stranou a Juncker se vrátil k obnovení koalice s nimi. Na Sumitu EU byl dezinformován o smrti tehdy již nemocného Jásira Arafata, což předčasně oznámil do médií.

V roce 2005 se podruhé stal předsedou Evropské rady. V této roli navštívil amerického prezidenta George Bushe ve Washingtonu. Krátce před jeho koncem proběhlo v Lucembursku referendum o ratifikaci Smlouvy o Ústavě pro Evropu. Juncker spojil existenci vlády s úspěchem v referendu. Výsledkem 56,5 % pro smlouvu z celkové 88% účasti voličů, slavil úspěch. V Scheveningenu byl v témže roce zvolen na schůzce ECOFINu představitelem pro společnou měnu, tzv. Panem Euro na dobu dvou let. Jeho úkolem byla koordinace hospodářské politiky eurozóny.

V roce 2009 odsoudil snětí exkomunikace nad kontroverzním biskupem Richardem Williamsonem.

Když v prosinci 2013 opustil úřad lucemburského premiéra, byl nejdéle sloužícím předsedou vlády v historii Evropské unie (dříve Evropských společenství). 15, července 2014 jej Evropský parlament zvolil novým předsedou Evropské komise.

V květnu 2015 na summitu Východního partnerství v Rize Junkcer oslovil maďarského premiéra Viktora Orbána slovy: „Zdravím, diktátore!“. Orbán se dostal do konfliktu s Evropskou komisí, když odmítl její návrh na přerozdělování afrických uprchlíků v zemích EU na základě kvót a návrh Evropské komise vedené Junckerem označil za "absurdní, téměř šílený."