Jonh Maynard Keynes byl se svými téměř dvěma metry na svou dobu obrem a stejně tak byl za velikána považován i v ekonomické teorii, kterou na značnou dobu ovlivnil. Přestože je keynesiánské myšlení řadou významných ekonomů považováno za přežité, zapsalo se nesmazatelně do politického vývoje mnoha států ve dvacátém století. Stejně tak nelze Keynesovi upřít, že postavil základy oblasti ekonomie, jež se v současné době nazývá „makroekonomií“.

John Maynard Keynes se narodil 5. června 1883 v Cambridgi do rodiny vysokoškolského učitele na tamní univerzitě. Jeho kariéra tak poté, co získal středoškolské vzdělání na elitním Etonu, pochopitelně směřovala taktéž na slavnou Cambridge. Původně sice začal se studiem matematiky, ale velmi záhy změnil zaměření na ekonomii, kterou studoval pod známými esy té doby – A.C. Pigouem a Alfredem Marshallem.

Po ukončení studií odešel Keynes do státních služeb, v roce 1908 však byl zpět na King’s College v Cambridgi v roli učitele. Jeho renomé rychle stoupalo, stal se šéfredaktorem prestižního ekonomického časopisu Economic Journal a v průběhu první světové války stoupal po žebříčku státní správy.

Poté, co mocnosti Dohody v konfliktu zvítězily, účastnil se Keynes také Versailleské konference, na které upozorňoval na rizika snahy vítězných států srazit poražené Německo na kolena válečnými reparacemi. V roce 1919 tak vydal publikaci „Ekonomické důsledky míru“, ve které předpovídal, že tyto reparace Německo hospodářsky zničí. Jeho předpoklady se potvrdily o nedlouho později, kdy špatné ekonomické podmínky vedly k jedné z největších hyperinflací v dějinách, při které si Němci platily i za obyčejný chléb miliony marek.

V roce 1923 Keynes vydal „Traktát o peněžní reformě“, ve kterém varoval před návratem ke zlatému standardu a nebezpečím deflace. Winston Churchill, tehdejší ministr financí, jeho varování nebral v potaz a výsledkem byla deprese britského hospodářství. Keynes na ni reagoval kritickou brožurkou „Ekonomické důsledky pana Churchilla“.

V roce 1925 se Keynes oženil se slavnou ruskou balerinou Lydií Lopokovovou. Jeho zjevné ekonomické schopnosti z něj v té době již učinily hvězdu první velikosti. On sám již začal přemýšlet nad teorií, kterou by vyvrátil převládající klasické liberální ekonomické teorie. Prvním stupněm k tomu byla kniha „Konec Lassez-faire“, kde přišel s myšlenkou, že jsou oblasti v hospodářství, ve kterých je intervence státu prospěšná. Toto tvrzení pak rozvíjel ve svých dalších dílech.

Keynese v jeho argumentech podpořila i světová krize nečekaného rozsahu, která se začala šířit v roce 1929. V roce 1930 sepsal „Pojednání o penězích“, k definitivnímu útoku na klasickou a neoklasickou ekonomii ale zatroubil až v roce 1936 se svým životním dílem, „Obecnou teorií zaměstnanosti, úroku a peněz“.

Obecné teorií Keynes založil celý nový směr ekonomického myšlení – keynesiánství. Kniha do značné míry stála na kritice Keynesových předchůdců, především Francouze Jean-Baptista Saye a jeho tvrzení, že jakkoli velká agregátní nabídka si v dlouhodobé perspektivě najde stejně velkou agregátní poptávku. Keynes pracoval s konceptem zaměstnanosti a tvrdil, že Sayův zákon je platný právě pouze při plné zaměstnanosti, zatímco jeho teorie je skutečně obecná. Podobnost názvu s obecnou teorií relativity Alberta Ensteina vedla k tomu, že se jeho kritici ptali, zda chtěl být ekonomickým Ensteinem.

Keynes se však ve své práci snažil vysvětlit také příčiny dlouhodobé nezaměstnanosti, jež ve světě panovala ve třicátých letech. Pomohl si k tomu vysvětlením funkce úspor v ekonomickém systému a také definicí zákona o klesající spotřebě, který byl ovšem mylný, jelikož se ve zkrácené formě snažil tvrdit, že čím mají lidé větší příjem, tím je větší jejich tendence šetřit. Jedním z nejdůležitějších tvrzení pak bylo, že neviditelná ruka trhu Adama Smithe nemůže tuto nezaměstnanost řešit a proto je záhodno, aby v dané situaci intervenoval stát, a to formou přílivu peněz do hospodářství, například veřejnými projekty.

Keynesovu teorii převedla po druhé světové válce do praxe řada států a zpočátku se zdálo, že funguje. Nicméně na konci šedesátých let vedlo její dlouhodobé uplatňování k vysoké inflaci a zároveň nízkému růstu a muselo od ní být ustoupeno. Státy navíc vytvářely čím dál více deficitní rozpočty. Teorie sama neodolala tlaku Miltona Friedmana a jiných neoliberálů, Keynes sám byl ostatně krátce před smrtí poměrně skeptický k její praktické aplikovatelnosti.

Po obecné teorii Keynes publikoval již pouze „Jak zaplatit válku“ v roce 1940, kdy upozorňoval, že stát by měl válku financovat spíše větším zdaněním nežli rozpočtovými deficity. V roce 1942 byl Keynesovi udělen titul barona a k němu příslušející právo zasedat v britské Sněmovně lordů.
Na konci války se Keynes podílel v americkém Bretton-Woodu na budováním nového světového ekonomického pořádku jako zástupce Velké Británie. Keynesova představba byla dosti radikální, volal po fungujícím systému řízení měn a vytvoření celosvětové banky, jež by byla zodpovědná za světovou měnovou jednotku. Nakonec však zvítězila podoba systému prezentovaná Spojenými státy.

Díky svým excelentním investorským schopnostem dokázal vydělat za svůj život obrovské jmění. Zemřel 21. dubna 1946 na infarkt ve svém venkovském domku v Tiltonu, problémů při převodu své teorie do praxe se tak nedožil.