Mary Tereza Bojaxhiuová se narodila 26. srpna 1910 ve Skopje, v bývalé Jugoslávii. Pocházela z měšťanské rodiny, která se zabývala obchodem. Matka Tereza měla dva sourozence. Počátečního vzdělání se dětem dostalo při kostele Posvěceného srdce....
Životopis
Mary Tereza Bojaxhiuová se narodila 26. srpna 1910 ve Skopje, v bývalé Jugoslávii. Pocházela z měšťanské rodiny, která se zabývala obchodem. Matka Tereza měla dva sourozence. Počátečního vzdělání se dětem dostalo při kostele Posvěceného srdce. Potom přestoupily do nekatolických státních škol. Jejich náboženské vzdělávání však bylo stále prohlubováno, a to jak ve farnosti, tak doma. Matka měla dalekosáhlý vliv na malou Agnes (toto jméno matka Tereza dostala při křtu), obzvláště pak na její duchovní život. Otec zemřel Agnes, když jí bylo teprve sedm let. Ve 12 letech matka Tereza poprvé pocítila touhu stát se řeholnicí.
Matka Tereza se dozvěděla, že v Bengálsku působí řád řeholních sester, které pracují především na poli vzdělávání. Tyto loretánské sestry byl členky mezinárodního řádu. V 18 letech matka Tereza uslyšela vnitřní hlas, který ji nabádal, aby opustila rodinu a stala se misionářkou. Tak v listopadu 1928 nastoupila na loď do Indie a o sedm týdnů později dorazila do Kalkaty. Svou rodinu a přátele již nikdy nespatřila.
Bengálská Tereza
V Kalkatě strávila pouze několik dní, protože byla vyslána do loretánského noviciátu v horské oblasti Dárdžiling. V té době byl Dárdžiling nejvýznamnějším centrem britského vzdělávání v Indii. Agnes se musela učit anglicky a také si musela vybrat některý z indických jazyků, začala tedy studovat bengálštinu a pochytila i něco z hindštiny. Po dvou letech byl noviciát ukončen a sestra Tereza byla poslána učit do školy sv. Marie, která patřila k loretánskému klášteru, na kalkatském předměstí v Entally.
V době 2. světové války bezpočet rodin opouštělo Kalkatu. Sestra Tereza složila roku 1939 závěrečné řeholní sliby a stala se z ní matka představená. Poté, co ve škole sv. Marie onemocněla ředitelka, převzala matka Tereza její místo. Den začínal v půl šesté ráno, nejprve byla meditace, v šest hodin následovala každodenní ranní mše, poté byl čas na modlitby, a pak dopolední povinnosti s dětmi. Kromě vlastních vyučovacích hodin pracovala matka Tereza také v kanceláři. Vyučování probíhalo do tří hodin odpoledne. Pak byla svačina. Po hodnocení třídní práce následovaly večerní modlitby. Matka Tereza mívala i večerní dohled nad chovanci.
Vnitřní příkaz
„Byl to vnitřní příkaz, abych se zřekla kláštera, kde jsem byl velmi šťastná, a odešla sloužit chudým na ulicích.“ Tak popisuje matka Tereza své rozhodnutí odejít z loretánského kláštera a sloužit těm nejchudším z chudých. Měla zůstat řádovou sestrou, pouze styl práce se měl změnit. Pro matku Terezu to byla nejobtížnější věc, kterou kdy udělala. K tomuto rozhodnutí však potřebovala svolení samotného Vatikánu udělením exklaustrace. Matka Tereza chtěla pracovat ve slumech jako řeholnice. Arcibiskup Perier však nesouhlasil se slovem exklaustrace. Chtěl ho nahradit slovem sekularizace (tj. zbavení řeholních slibů). Avšak sekularizace znamenala, že matka Tereza již nebude řeholní sestrou. Byla by laickou sestrou, vlastně sociální pracovnicí. Po přímluvě otce Periera nakonec matka Tereza získala papežské schválení exklaustrace.
Roku 1947 přijala indické občanství. Bylo to krátce poté, co byla vyhlášena nezávislost Indie od britské nadvlády. 17. srpna roku 1948 pak opustila Entally. Otec van Exem, se kterým se poprvé setkala roku 1944 a který byl určen za jejího zpovědníka a zároveň byl jejím rádcem a průvodcem, jí poradil, že pro práci ve slumech je nezbytný jistý lékařský výcvik. Proto se matka Tereza vydala k sestrám z Lékařské misie v Patně, v sousedním státě Biháru. Zde absolvovala několikaměsíční kurz ošetřování, aplikace léků a nemocniční práce, pomáhala při porodech, úrazových a chirurgických případech.
Motijhil
Ve slumu v Motijhilu byla jediným zdrojem pitné vody jímka. Splaškové vody odtékaly do otevřených kanálů a odpadky se zde hromadily celé dny, než byly odvezeny. Nebyla zde nemocnice ani lékárna. A neměli ani školu. Otec Henry, farní kněz, znal tento slum velmi dobře a chtěl matce Tereze pomáhat. Od něj dostala adresy několika chudých rodin, které tam žily. S těmito rodiči se matka Tereza setkala hned prvního dne. Potěšila je představa malé školy v jejich středu a slíbili, že k ní svoje děti pošlou. Matka Tereza neměla nic, ani místnost, školní tabuli, křídu či břidlicové tabulky. Druhého rána uviděla v Motijhilu pět malých dětí, jak na ni čekají. Jediné vhodné místo bylo pod stromem poblíž jímky. „Vzala jsem si klacek a kreslila jím na zem, kde děti seděly. Začaly jsme přímo na zemi,“ popisuje v knize matka Tereza.
Když narazila ve slumech na nějaké problémy, nikdy necítila nutnost postupovat obvyklou administrativní cestou: dělat přehledy, vymýšlet plány, shánět prostředky, školit lidi. Viděla pouze okamžitou potřebu konkrétního člověka a snažila se ji vyřešit okamžitě. Když měla podvyživené dítě, jejím úkolem nebylo vypracovat plán, jak vyřešit podvýživu, šla tou nejkratší cestou a sehnala dítěti jídlo. Po týdnu, co působila ve slumu přišla k dost vysoké částce peněz. Zašla k jednomu faráři. Byl potěšen, že ji vidí a na důkaz svého uznání jí dal sto rupií. Tak si matka Tereza mohla pronajmout dvě místnost, které měly sloužit jako škola a ošetřovna.
Malé děti, kterých postupně přibývalo, byly velmi špinavé a nepořádné, ale ohromně šťastné. Ve škole mívaly děti nejen běžné vyučování, ale byly také vedeny k čistotě. Matka každé dítě pečlivě vykoupala a udělovala kusy mýdla jako odměnu za docházku a čistotnost. V duchu vzájemné výpomoci se začaly objevovat knihy a břidlicové tabulky, také stoličky, stoly a někdy lidé poskytli i trochu peněz. Matka Tereza sama získávala peníze žebráním. V Indii se žebrání stalo součástí starobylé a uctívané tradice. Již po staletí jsou zde kněží, svatí muži a duchovní učitelé svým živobytím závislí na podpoře vládců a společnosti. Matka Tereza se přizpůsobila tomuto zvyku snadno.
Po otevření školy, chtěla otevřít i ošetřovnu. S domácími návštěvami u nemocných začala již dříve. Tuberkulóza a malomocenství se zde vyskytovaly v obrovském množství. Potřebovala stále více léků. Protože se zvyšoval počet lidí, kteří ji volali k sobě domů, což vedlo k tomu, že začala pravidelně obcházet lékárny a žádala, aby jí dali cokoli, co mohou postrádat. Roku 1949 otevřela další školu, tentokrát v Tiljale. Bída lidí, kteří zde žili byla mnohem horší než v Motijhilu.
Misionářky lásky
Po svém návratu z Patny roku 1948 bydlela matka Tereza zpočátku u malých sester chudých. Otec van Exem si brzy uvědomil, že potřebuje být blíž motijhilskému slumu, a tak spolu s otcem Henrym začali hledat vhodnější místo, kde by mohla bydlet. Místo se našlo u bratrů Gomesovýchna ulici Creek Lane, jejichž třetí poschodí bylo volné. Bratři odmítali přijmout jak nájemné, tak peníze za stravu a bezpočet věcí, které jí poskytli v jejích začátcích. Když se vrátila z Patny, začala hledat matka Tereza budovu pro klášter pro své misionářky lásky. Řád založila v roce 1949 v Kalkatě. Od samého počátku měla jasnou představu o tom, jak postupovat. Podle jejich konstituce musí sestry chodit stejně jako Ježíšovi učedníci ve dvojicích, když jdou za nemocnými, malomocnými nebo se ujímají lidí, dokonce i opilců, na ulicích. Ve dvojicích chodí také z důvodu jejich bezpečnosti, i když vlastně žádnou ochranu nepotřebují. Už z dálky je totiž lidé poznávají, a kamkoli přijdou, tam mají respekt. Hlavním důvodem je, že jsou stejně chudé jako kdokoli jiný a že jednají s chudými jako se sobě rovnými.
Asi tři týdny poté, co se matka Tereza přestěhovala na Creek Lane, se k ní připojila její první postulantka a v průběhu několika málo měsíců vzrůstal počet mladých žen, které přicházely, aby se k nim připojily. Většina z nich bývala jejími studentkami ve škole sv. Marie. Sestry se řídily systémem zvonění. Zvonění zvonku oznamovalo čas na jídlo, odchod do práce, čas modlitby nebo odpočinku. V době odpočinku se věnovaly hrám. Jejich smích byl slyšet až na ulici. Musely také hodně studovat. Mladé ženy, oblečené ve zvláštních bílých sárí s modrými lemy a přišpendleným křížkem, se brzy staly známou podívanou nejen v ulici Creek Lane, ale i v chudinským čtvrtích, kde pracovaly. Každý den kromě neděle provozovaly sestry v dopoledních hodinách školu a odpoledne ošetřovnu. Pravidelně navštěvovaly nemocné v rodinách a často neměly jinou možnost než pečovat o umírající tam, kde je našly, tedy na ulicích.
Konstituce (Ustanovení) misionářek lásky se v současnosti skládá z 275 pravidel. Misionářky lásky měly být náboženskou komunitou, ne sociálními pracovnicemi. Základní pojetí kongregace misionářek lásky je „Já žízním“. To je napsáno na každém kříži v kterékoli kapli a centru misionářek lásky. Tato slova představují symbolický pláč Krista po duchovní lásce a přijetí. Dodržovaly čtyři řeholní sliby - slib čistoty, chudoby, poslušnosti a upřímné a svobodné služby těm nejchudším z chudých.7. října 1950 byla Ustanovení schválena Svatou stolicí v Římě.
Jak se misionářky lásky rozrůstaly, bylo zřejmé, že potřebují větší místo, proto se přestěhovali na ulici Lower Circular Road 54A. Toto místo se stalo hlavním sídlem misionářek lásky a napříště jej nazývaly mateřincem. Během 40 let se také stalo řídícím centrem nejrychleji se rozrůstajícího řeholního řádu v křesťanském světě. Mezi další důležitá pravidla misionářek lásky patří zákaz jíst i pít mimo klášter nebo pracoviště. Nesmí přijmout ani šálek čaje. Matka Tereza to zdůvodňuje tím, že lidé, kteří si to často mohou jen stěží dovolit nabízejí šálek čaje či chlazený nápoj, jindy nějaké jídlo. Nemůže je odmítnout a brát jenom od bohatých. Jednodušší je nepřijímat nic, tak se nikoho nemohou nedotknout. Matka Tereza také nikdy nepřijala vládní dotace nebo pravidelnou finanční podporu od církve. Obojí by totiž vyžadovalo vedení účtů. To by znamenalo, že ve 468 domech misionářek lásky v různých koutech světa by nejméně jedna sestra byla odvedena od své skutečné práce, kterou je ulehčení života a pomoc opuštěným, postiženým a zoufalým. Také by to vyžadovalo armádu účetních.
Sestry cestují stejně jako chudí. Obvykle chodí pěšky nebo používají na delší vzdálenosti veřejnou dopravu. Vždy se najde někdo, kdo je pustí sednout. Chůzi si odměřují pomocí růženců, a to tak, že ji odměřují podle času, který jim zabere modlitba růžence. Sestry se probouzejí před pátou hodinou. Mši vždy předcházela půl hodina meditace. Po mši se pustily do předem rozdělených domácích povinností. Po snídani, která se sestávala z čaje a čapátí (indický chléb), se v osm hodin rozptýlily do všech stran města. Okolo poledne jsou sestry očekávány zpátky na oběd. V jednu hodinu odpoledne půl hodiny odpočívají. Protože mají již za sebou celou jednu pracovní směnu, je spánek nezbytný. Ve dvě hodiny jsou sestry znovu na nohou a v šest hodin se vracejí do mateřince. To je doba na hodinu adorace, trochu zábavy, večeři, po které opět následuje půl hodina modliteb.
V deset hodin večer uléhají ke spánku. Běžná pracovní náplň matky Terezy je trochu odlišná. Někdy stráví až půl roku návštěvami svých misií po celé Indii a v zámoří. Kdykoli je to možné, dává lidem svou obchodní vizitku - malou žlutou kartičku, na které je pět vytištěných řádků:
Plodem Mlčení je Modlitba
Plodem Modlitby je Víra
Plodem Víry je Láska
Plodem Lásky je Služba
Plodem Služby je Mír
Matka Tereza
Na konci dne, když sestry již odešly spát, se uchyluje do své malé kanceláře, kde se věnuje administrativě a korespondenci. Sestry se nevěnují pravidelnému pracovnímu programu každý čtvrtek. Je to den pro domácí práce, čištění a gruntování, nebo aby dohnaly studium náboženství. Realitou pro misionářky lásky, z nichž mnohé jsou velmi mladé, je tvrdý život, a přesto je to život překvapivě naplňující a radostný. Misionářky lásky nosí ve tváři šťastný výraz jako symbol. Veselá povaha je natolik důležitá, že se považuje za nezbytný předpoklad, stejně jako odborná kvalifikace.
Dívky, které se připojí k této komunitě, vědí, že se od nich očekává, že přeruší styky se svými rodinami a blízkými. Domů se smí vrátit jen ve velmi výjimečných situacích, když umírá některý z rodičů nebo před odjezdem do vzdálené země, kam jsou posílány. Mnoho dívek se připojuje k řádu jako tzv. návštěvnice na několik týdnů nebo měsíců, aby posoudily, zda jsou povolány k této cestě. Přípravný výcvik se skládá z postulantury. Ty, které ji dokončí, pokračují ve dvouletém noviciátu. Když skončí noviciát, smí složit první řehoní sliby. Zasvěcené sestry postupují na pět let do tzv. juniorátu. Své sliby každoročně obnovují. Šestý rok, v kterém opět skládají sliby, se nazývá terciář, po němž přistupují ke složení věčných řádových slibů. Předtím, než složí konečné sliby, je matka Tereza posílá na tři týdny domů. Jejím úmyslem je, aby dívky zvážily, zda chtějí zůstat a sloužit.
Činnost misionářek lásky se postupně rozšířila. Během prvních deseti let působila tato komunita v Kalkatě, což bylo přesně podle církevního práva, které zakazuje, aby organizace působící méně než deset let otevírala nové domy mimo diecézi. Matka Tereza dostala svolení otevřít svůj první dům mimo Kalkatu až v roce 1960. O pět let později došlo k otevření prvního domu mimo Indii, a to ve Venezuele. A poté už následovala místa po celém světě. Misionářky lásky otevřely v Indii tzv. Šišu Bhavan, což je obecný název pro mnoho dětských domovů. Obvykle jsou situovány do blízkosti jejich klášterů, protože nedonošené a nemocné děti potřebují stálou péči. Jejich věk se pohybuje od nemluvňat až po sedmileté děti. Misionářky lásky mají dnes okolo 4000 řeholnic. Řád misionářek lásky působí také u nás v Praze 6 a opatruje dům pro bezdomovce.
Bratři a spolupracovníci
Bratrská církev misionářek lásky byla založena v roce 1963. Důvodem bylo postupné pochopení, že muži se na určité druhy práce hodí lépe. Zpočátku zde bylo několik problémů. Například v tom, že římskokatolická církev nepřipouští, aby byla žena představenou řádové kongregace mužů. Matka Tereza hledala někoho, kdo by stanul v čele jejich řádu. Náhodou se jím stal jezuita, Australan, který přijal řádové jméno bratr Andrew. Potřebovali fungovat nezávisle. Matka Tereza s tím souhlasila. Andrew říkal, že životní styl mužské skupiny musí být nutně odlišný od života skupiny žen. Bratři se od misionářek lásky v zásadních věcech neliší, ale povaha jejich práce je vede k tomu, že jsou méně vázáni disciplínou a méně uzavření. Jejich komunity jsou také početně menší.
Mezi prvními místy, kde začali bratři pracovat, bylo nádraží Howrah. Stovky chlapců a mladých mužů zde žily pod děravou nádražní střechou. Většina z nich byli sirotci, někteří utekli z domova, jiní unikali před trestem. Mnoho z nich trpěli infekčními i a jinými nemocemi. Na rozdíl od sester, bratři nenosí zvláštní uniformní oblečení, a proto není snadné je na dálku nebo v davu rozeznat.
Závěr
Matka Tereza získala Nobelovu cenu za mír v Oslu roku 1979. Zajímavý byl její názor na potrat, který pronesla i při příležitosti převzetí Nobelovy ceny. Věřila, že největší zhoubou míru není válka, ale potrat. Potrat je přímá válka, vražda spáchaná samotnou matkou. Stejně jako římskokatolická církev byla matka Tereza přirozeně i proti antikoncepci. Zemřela v roce 1997. 19. Října 2003 byla ve Vatikáně blahořečena.
Autor: Luděk Žatečka
Matka Tereza se dozvěděla, že v Bengálsku působí řád řeholních sester, které pracují především na poli vzdělávání. Tyto loretánské sestry byl členky mezinárodního řádu. V 18 letech matka Tereza uslyšela vnitřní hlas, který ji nabádal, aby opustila rodinu a stala se misionářkou. Tak v listopadu 1928 nastoupila na loď do Indie a o sedm týdnů později dorazila do Kalkaty. Svou rodinu a přátele již nikdy nespatřila.
Bengálská Tereza
V Kalkatě strávila pouze několik dní, protože byla vyslána do loretánského noviciátu v horské oblasti Dárdžiling. V té době byl Dárdžiling nejvýznamnějším centrem britského vzdělávání v Indii. Agnes se musela učit anglicky a také si musela vybrat některý z indických jazyků, začala tedy studovat bengálštinu a pochytila i něco z hindštiny. Po dvou letech byl noviciát ukončen a sestra Tereza byla poslána učit do školy sv. Marie, která patřila k loretánskému klášteru, na kalkatském předměstí v Entally.
V době 2. světové války bezpočet rodin opouštělo Kalkatu. Sestra Tereza složila roku 1939 závěrečné řeholní sliby a stala se z ní matka představená. Poté, co ve škole sv. Marie onemocněla ředitelka, převzala matka Tereza její místo. Den začínal v půl šesté ráno, nejprve byla meditace, v šest hodin následovala každodenní ranní mše, poté byl čas na modlitby, a pak dopolední povinnosti s dětmi. Kromě vlastních vyučovacích hodin pracovala matka Tereza také v kanceláři. Vyučování probíhalo do tří hodin odpoledne. Pak byla svačina. Po hodnocení třídní práce následovaly večerní modlitby. Matka Tereza mívala i večerní dohled nad chovanci.
Vnitřní příkaz
„Byl to vnitřní příkaz, abych se zřekla kláštera, kde jsem byl velmi šťastná, a odešla sloužit chudým na ulicích.“ Tak popisuje matka Tereza své rozhodnutí odejít z loretánského kláštera a sloužit těm nejchudším z chudých. Měla zůstat řádovou sestrou, pouze styl práce se měl změnit. Pro matku Terezu to byla nejobtížnější věc, kterou kdy udělala. K tomuto rozhodnutí však potřebovala svolení samotného Vatikánu udělením exklaustrace. Matka Tereza chtěla pracovat ve slumech jako řeholnice. Arcibiskup Perier však nesouhlasil se slovem exklaustrace. Chtěl ho nahradit slovem sekularizace (tj. zbavení řeholních slibů). Avšak sekularizace znamenala, že matka Tereza již nebude řeholní sestrou. Byla by laickou sestrou, vlastně sociální pracovnicí. Po přímluvě otce Periera nakonec matka Tereza získala papežské schválení exklaustrace.
Roku 1947 přijala indické občanství. Bylo to krátce poté, co byla vyhlášena nezávislost Indie od britské nadvlády. 17. srpna roku 1948 pak opustila Entally. Otec van Exem, se kterým se poprvé setkala roku 1944 a který byl určen za jejího zpovědníka a zároveň byl jejím rádcem a průvodcem, jí poradil, že pro práci ve slumech je nezbytný jistý lékařský výcvik. Proto se matka Tereza vydala k sestrám z Lékařské misie v Patně, v sousedním státě Biháru. Zde absolvovala několikaměsíční kurz ošetřování, aplikace léků a nemocniční práce, pomáhala při porodech, úrazových a chirurgických případech.
Motijhil
Ve slumu v Motijhilu byla jediným zdrojem pitné vody jímka. Splaškové vody odtékaly do otevřených kanálů a odpadky se zde hromadily celé dny, než byly odvezeny. Nebyla zde nemocnice ani lékárna. A neměli ani školu. Otec Henry, farní kněz, znal tento slum velmi dobře a chtěl matce Tereze pomáhat. Od něj dostala adresy několika chudých rodin, které tam žily. S těmito rodiči se matka Tereza setkala hned prvního dne. Potěšila je představa malé školy v jejich středu a slíbili, že k ní svoje děti pošlou. Matka Tereza neměla nic, ani místnost, školní tabuli, křídu či břidlicové tabulky. Druhého rána uviděla v Motijhilu pět malých dětí, jak na ni čekají. Jediné vhodné místo bylo pod stromem poblíž jímky. „Vzala jsem si klacek a kreslila jím na zem, kde děti seděly. Začaly jsme přímo na zemi,“ popisuje v knize matka Tereza.
Když narazila ve slumech na nějaké problémy, nikdy necítila nutnost postupovat obvyklou administrativní cestou: dělat přehledy, vymýšlet plány, shánět prostředky, školit lidi. Viděla pouze okamžitou potřebu konkrétního člověka a snažila se ji vyřešit okamžitě. Když měla podvyživené dítě, jejím úkolem nebylo vypracovat plán, jak vyřešit podvýživu, šla tou nejkratší cestou a sehnala dítěti jídlo. Po týdnu, co působila ve slumu přišla k dost vysoké částce peněz. Zašla k jednomu faráři. Byl potěšen, že ji vidí a na důkaz svého uznání jí dal sto rupií. Tak si matka Tereza mohla pronajmout dvě místnost, které měly sloužit jako škola a ošetřovna.
Malé děti, kterých postupně přibývalo, byly velmi špinavé a nepořádné, ale ohromně šťastné. Ve škole mívaly děti nejen běžné vyučování, ale byly také vedeny k čistotě. Matka každé dítě pečlivě vykoupala a udělovala kusy mýdla jako odměnu za docházku a čistotnost. V duchu vzájemné výpomoci se začaly objevovat knihy a břidlicové tabulky, také stoličky, stoly a někdy lidé poskytli i trochu peněz. Matka Tereza sama získávala peníze žebráním. V Indii se žebrání stalo součástí starobylé a uctívané tradice. Již po staletí jsou zde kněží, svatí muži a duchovní učitelé svým živobytím závislí na podpoře vládců a společnosti. Matka Tereza se přizpůsobila tomuto zvyku snadno.
Po otevření školy, chtěla otevřít i ošetřovnu. S domácími návštěvami u nemocných začala již dříve. Tuberkulóza a malomocenství se zde vyskytovaly v obrovském množství. Potřebovala stále více léků. Protože se zvyšoval počet lidí, kteří ji volali k sobě domů, což vedlo k tomu, že začala pravidelně obcházet lékárny a žádala, aby jí dali cokoli, co mohou postrádat. Roku 1949 otevřela další školu, tentokrát v Tiljale. Bída lidí, kteří zde žili byla mnohem horší než v Motijhilu.
Misionářky lásky
Po svém návratu z Patny roku 1948 bydlela matka Tereza zpočátku u malých sester chudých. Otec van Exem si brzy uvědomil, že potřebuje být blíž motijhilskému slumu, a tak spolu s otcem Henrym začali hledat vhodnější místo, kde by mohla bydlet. Místo se našlo u bratrů Gomesovýchna ulici Creek Lane, jejichž třetí poschodí bylo volné. Bratři odmítali přijmout jak nájemné, tak peníze za stravu a bezpočet věcí, které jí poskytli v jejích začátcích. Když se vrátila z Patny, začala hledat matka Tereza budovu pro klášter pro své misionářky lásky. Řád založila v roce 1949 v Kalkatě. Od samého počátku měla jasnou představu o tom, jak postupovat. Podle jejich konstituce musí sestry chodit stejně jako Ježíšovi učedníci ve dvojicích, když jdou za nemocnými, malomocnými nebo se ujímají lidí, dokonce i opilců, na ulicích. Ve dvojicích chodí také z důvodu jejich bezpečnosti, i když vlastně žádnou ochranu nepotřebují. Už z dálky je totiž lidé poznávají, a kamkoli přijdou, tam mají respekt. Hlavním důvodem je, že jsou stejně chudé jako kdokoli jiný a že jednají s chudými jako se sobě rovnými.
Asi tři týdny poté, co se matka Tereza přestěhovala na Creek Lane, se k ní připojila její první postulantka a v průběhu několika málo měsíců vzrůstal počet mladých žen, které přicházely, aby se k nim připojily. Většina z nich bývala jejími studentkami ve škole sv. Marie. Sestry se řídily systémem zvonění. Zvonění zvonku oznamovalo čas na jídlo, odchod do práce, čas modlitby nebo odpočinku. V době odpočinku se věnovaly hrám. Jejich smích byl slyšet až na ulici. Musely také hodně studovat. Mladé ženy, oblečené ve zvláštních bílých sárí s modrými lemy a přišpendleným křížkem, se brzy staly známou podívanou nejen v ulici Creek Lane, ale i v chudinským čtvrtích, kde pracovaly. Každý den kromě neděle provozovaly sestry v dopoledních hodinách školu a odpoledne ošetřovnu. Pravidelně navštěvovaly nemocné v rodinách a často neměly jinou možnost než pečovat o umírající tam, kde je našly, tedy na ulicích.
Konstituce (Ustanovení) misionářek lásky se v současnosti skládá z 275 pravidel. Misionářky lásky měly být náboženskou komunitou, ne sociálními pracovnicemi. Základní pojetí kongregace misionářek lásky je „Já žízním“. To je napsáno na každém kříži v kterékoli kapli a centru misionářek lásky. Tato slova představují symbolický pláč Krista po duchovní lásce a přijetí. Dodržovaly čtyři řeholní sliby - slib čistoty, chudoby, poslušnosti a upřímné a svobodné služby těm nejchudším z chudých.7. října 1950 byla Ustanovení schválena Svatou stolicí v Římě.
Jak se misionářky lásky rozrůstaly, bylo zřejmé, že potřebují větší místo, proto se přestěhovali na ulici Lower Circular Road 54A. Toto místo se stalo hlavním sídlem misionářek lásky a napříště jej nazývaly mateřincem. Během 40 let se také stalo řídícím centrem nejrychleji se rozrůstajícího řeholního řádu v křesťanském světě. Mezi další důležitá pravidla misionářek lásky patří zákaz jíst i pít mimo klášter nebo pracoviště. Nesmí přijmout ani šálek čaje. Matka Tereza to zdůvodňuje tím, že lidé, kteří si to často mohou jen stěží dovolit nabízejí šálek čaje či chlazený nápoj, jindy nějaké jídlo. Nemůže je odmítnout a brát jenom od bohatých. Jednodušší je nepřijímat nic, tak se nikoho nemohou nedotknout. Matka Tereza také nikdy nepřijala vládní dotace nebo pravidelnou finanční podporu od církve. Obojí by totiž vyžadovalo vedení účtů. To by znamenalo, že ve 468 domech misionářek lásky v různých koutech světa by nejméně jedna sestra byla odvedena od své skutečné práce, kterou je ulehčení života a pomoc opuštěným, postiženým a zoufalým. Také by to vyžadovalo armádu účetních.
Sestry cestují stejně jako chudí. Obvykle chodí pěšky nebo používají na delší vzdálenosti veřejnou dopravu. Vždy se najde někdo, kdo je pustí sednout. Chůzi si odměřují pomocí růženců, a to tak, že ji odměřují podle času, který jim zabere modlitba růžence. Sestry se probouzejí před pátou hodinou. Mši vždy předcházela půl hodina meditace. Po mši se pustily do předem rozdělených domácích povinností. Po snídani, která se sestávala z čaje a čapátí (indický chléb), se v osm hodin rozptýlily do všech stran města. Okolo poledne jsou sestry očekávány zpátky na oběd. V jednu hodinu odpoledne půl hodiny odpočívají. Protože mají již za sebou celou jednu pracovní směnu, je spánek nezbytný. Ve dvě hodiny jsou sestry znovu na nohou a v šest hodin se vracejí do mateřince. To je doba na hodinu adorace, trochu zábavy, večeři, po které opět následuje půl hodina modliteb.
V deset hodin večer uléhají ke spánku. Běžná pracovní náplň matky Terezy je trochu odlišná. Někdy stráví až půl roku návštěvami svých misií po celé Indii a v zámoří. Kdykoli je to možné, dává lidem svou obchodní vizitku - malou žlutou kartičku, na které je pět vytištěných řádků:
Plodem Mlčení je Modlitba
Plodem Modlitby je Víra
Plodem Víry je Láska
Plodem Lásky je Služba
Plodem Služby je Mír
Matka Tereza
Na konci dne, když sestry již odešly spát, se uchyluje do své malé kanceláře, kde se věnuje administrativě a korespondenci. Sestry se nevěnují pravidelnému pracovnímu programu každý čtvrtek. Je to den pro domácí práce, čištění a gruntování, nebo aby dohnaly studium náboženství. Realitou pro misionářky lásky, z nichž mnohé jsou velmi mladé, je tvrdý život, a přesto je to život překvapivě naplňující a radostný. Misionářky lásky nosí ve tváři šťastný výraz jako symbol. Veselá povaha je natolik důležitá, že se považuje za nezbytný předpoklad, stejně jako odborná kvalifikace.
Dívky, které se připojí k této komunitě, vědí, že se od nich očekává, že přeruší styky se svými rodinami a blízkými. Domů se smí vrátit jen ve velmi výjimečných situacích, když umírá některý z rodičů nebo před odjezdem do vzdálené země, kam jsou posílány. Mnoho dívek se připojuje k řádu jako tzv. návštěvnice na několik týdnů nebo měsíců, aby posoudily, zda jsou povolány k této cestě. Přípravný výcvik se skládá z postulantury. Ty, které ji dokončí, pokračují ve dvouletém noviciátu. Když skončí noviciát, smí složit první řehoní sliby. Zasvěcené sestry postupují na pět let do tzv. juniorátu. Své sliby každoročně obnovují. Šestý rok, v kterém opět skládají sliby, se nazývá terciář, po němž přistupují ke složení věčných řádových slibů. Předtím, než složí konečné sliby, je matka Tereza posílá na tři týdny domů. Jejím úmyslem je, aby dívky zvážily, zda chtějí zůstat a sloužit.
Činnost misionářek lásky se postupně rozšířila. Během prvních deseti let působila tato komunita v Kalkatě, což bylo přesně podle církevního práva, které zakazuje, aby organizace působící méně než deset let otevírala nové domy mimo diecézi. Matka Tereza dostala svolení otevřít svůj první dům mimo Kalkatu až v roce 1960. O pět let později došlo k otevření prvního domu mimo Indii, a to ve Venezuele. A poté už následovala místa po celém světě. Misionářky lásky otevřely v Indii tzv. Šišu Bhavan, což je obecný název pro mnoho dětských domovů. Obvykle jsou situovány do blízkosti jejich klášterů, protože nedonošené a nemocné děti potřebují stálou péči. Jejich věk se pohybuje od nemluvňat až po sedmileté děti. Misionářky lásky mají dnes okolo 4000 řeholnic. Řád misionářek lásky působí také u nás v Praze 6 a opatruje dům pro bezdomovce.
Bratři a spolupracovníci
Bratrská církev misionářek lásky byla založena v roce 1963. Důvodem bylo postupné pochopení, že muži se na určité druhy práce hodí lépe. Zpočátku zde bylo několik problémů. Například v tom, že římskokatolická církev nepřipouští, aby byla žena představenou řádové kongregace mužů. Matka Tereza hledala někoho, kdo by stanul v čele jejich řádu. Náhodou se jím stal jezuita, Australan, který přijal řádové jméno bratr Andrew. Potřebovali fungovat nezávisle. Matka Tereza s tím souhlasila. Andrew říkal, že životní styl mužské skupiny musí být nutně odlišný od života skupiny žen. Bratři se od misionářek lásky v zásadních věcech neliší, ale povaha jejich práce je vede k tomu, že jsou méně vázáni disciplínou a méně uzavření. Jejich komunity jsou také početně menší.
Mezi prvními místy, kde začali bratři pracovat, bylo nádraží Howrah. Stovky chlapců a mladých mužů zde žily pod děravou nádražní střechou. Většina z nich byli sirotci, někteří utekli z domova, jiní unikali před trestem. Mnoho z nich trpěli infekčními i a jinými nemocemi. Na rozdíl od sester, bratři nenosí zvláštní uniformní oblečení, a proto není snadné je na dálku nebo v davu rozeznat.
Závěr
Matka Tereza získala Nobelovu cenu za mír v Oslu roku 1979. Zajímavý byl její názor na potrat, který pronesla i při příležitosti převzetí Nobelovy ceny. Věřila, že největší zhoubou míru není válka, ale potrat. Potrat je přímá válka, vražda spáchaná samotnou matkou. Stejně jako římskokatolická církev byla matka Tereza přirozeně i proti antikoncepci. Zemřela v roce 1997. 19. Října 2003 byla ve Vatikáně blahořečena.
Autor: Luděk Žatečka
