Šéf Ryanairu je rozporuplná osoba. Jeden z nejbohatších Irů se nebojí slovně napadat konkurenci, je arogantní a neurvalý. Přesto jeho chování není tím, co dělá ředitelům ostatních aerolinek vrásky na čele. Je to především úspěch Ryanairu, který...
Životopis
Šéf Ryanairu je rozporuplná osoba. Jeden z nejbohatších Irů se nebojí slovně napadat konkurenci, je arogantní a neurvalý. Přesto jeho chování není tím, co dělá ředitelům ostatních aerolinek vrásky na čele. Je to především úspěch Ryanairu, který se přestože tlačí ceny až směšně nízko, pohybuje stále v zelených číslech, a to ve stovkách milionů eur.
O’Leary se narodil v roce 1981 jako nejstarší ze šesti dětí v poměrně zámožné rodině. „Kačer“, jak mu přezdívaly děti na střední škole Clongowes Wood, prestižním ústavu známém jako „irský Eton“, vystudoval obchod na slavné Trinity College v Dublinu. Aby si sám financoval svá studia, pracoval po večerech jako barman ve strýcově hotelu.
Po studiích nastoupil do KPMG, kde dva roky dělal daňového poradce. Poté si ho vybral Tony Ryan, s jehož syny se O’Leary seznámil na střední škole. Ryan byl zbohatlík provozující vlastní ztrátovou aerolinku Ryanair. Když se Michaela zeptal na jeho první dojem, ten mu řekl, že nejlépe udělá, když ji zavře. Když Ryab trval na pokračování, odjel O’Leary do Texasu, aby tam studoval fungování Southwest Airlines, známé nízkonákladové společnosti.
Bylo to na konci osmdesátých let a Ryanair v té době měl asi 50 zaměstnanců a přepravoval pouze malé množství osob. To se mělo brzy změnit, O’Learyho strategií bylo nacpat do letadla co nejvíce lidí, aby se mohla srazit cena. A to i za cenu úbytku komfortu, jako je neexistence byznys třídy.
Brzy se to vyplatilo a Ryanair dokázal vytlačit British Airlines z linky mezi Heatrow a Dublinem. O’Learyho snahou bylo využívat malých letišť, která si účtují výrazně nižší poplatky a zároveň jsou ochotna se přizpůsobit požadavkům nízkonákladových linek na letecký řád. Na rozdíl od klasických aerolinek se totiž tyto snaží svá letadla držet ve vzduchu co nejvíce a ty často na zemi zůstávají jen 20 minut nutných pro dočerpání paliva. V roce 1994 se tak O’Leary díky svým úspěchům dostává do samého čela společnosti.
Pro udržení ceny nízko je O’Leary ochoten udělat cokoliv, mnozí mluví o obsesi šetřením. Zaměstnanci Ryanairu si platí za své uniformy i za jídlo na palubě letadel, i výše postavení manažeři si například musí do práce nosit své vlastní propisky a na pracovišti si nesmí dobíjet mobily, protože by to bylo plýtvání prostředky společnosti. Nemluvě o tom, že u přijímacího pohovoru musíte zaplatit za to, že si na vás zaměstnanci personálního oddělení Ryanairu najdou čas.
Obdobně jsou na tom i zákazníci, kteří mohou zapomenout na obvyklé pohodlí. Nízká cena je vykoupena tím, že se například platí za zavazadla (a to nejen za nadváhu) a na jídlo mohou cestující zapomenout. I obyčejná minerálka stojí na palubě Boeingu 737 (jediný stroj, se kterým Ryanair kvůli optimalizaci nákladů lítá) přes tři eura, což ve srovnání s cenou letenky působí hodně předraženě. Přesto si své fanoušky levné létání jednoznačně najde, každý den s Ryanairem létá na sto tisíc lidí.
A Ryanairu se díky tomu skutečně daří držet ceny nízko. S průměrnými 41 eury na jeden let je to o třetinu méně než u největšího nízkonákladového konkurenta EasyJet (62 eur) a doslova neporovnatelné například s British Airlines (268 eur!).
Možná proto má O’Leary takové sebevědomí a projevuje zcela bezprecedentní aroganci jak proti ostatním aerolinkám, tak proti úřadům. V Německu nechal O’Leary na letadla nastříkat nápisy se zněním „Sbohem, Lufthanso“, v Itálii stejnou provokací podráždil tamní Alitalii. Chtěl jim tak dát najevo, že jeho konkurenci se bránit nemohou. Správu britských letišť pak nazval „předražujícími násilníky“. Vůbec nejhůře vsak dopadly cestovní kanceláře, jejichž zaměstnanci jsou podle O’Learyho „parchanti, kteří by měli být vyvedeni z kanceláří a zastřeleni“. Podobných příkladů by se našlo mnoho a novináři jimi vděčně plní stránky svých plátků.
V roce 2007 rozpoutal Ryanair skutečnou cenovou válku, když uvedl na trh deset milionů letenek zadarmo, pouze za cenu daní a nezbytných poplatků. A z Evropy se chystá létat i do Spojených států, což by byla další novinka. Cena by prý měla být opět bezkonkurenční – okolo 10 dolarů. Kam až může se snižováním cen a rozšiřováním nabídky zajít, je otázkou. Každopádně by v blízké budoucnosti měla letadla Ryanairu začít létat i z pražské Ruzyně.
Sám O’Leary na vzestupu Ryanairu vydělává, neboť vlastní slušný podíl ve společnosti a navíc se mu dařilo v minulosti odprodávat akcie. Jeho majetek se odhadují noviny Times na 855 milionů dolarů, což z něj činí 22. nejbohatšího Ira. Neznámou však je, jak dlouho ještě v čele Ryanairu vydrží, nedávno se nechal slyšet, že zhruba za dva roky by rád přestal a věnoval se rodině.
V soukromém životě žije skromně, snad s výjimkou závodních koní, kteří jsou jeho velkou láskou a neváhá za ně utratit pořádné jmění. Skandál se rozpoutal snad jen kolem jeho automobilu, na který si zajistil poznávací značku na taxík, aby mohl předjíždět v pruhu pro autobusy. Sám k tomu prohlásil, že to není podvod a dokud platí daně, může si se svými penězi dělat, co chce.
O’Leary se narodil v roce 1981 jako nejstarší ze šesti dětí v poměrně zámožné rodině. „Kačer“, jak mu přezdívaly děti na střední škole Clongowes Wood, prestižním ústavu známém jako „irský Eton“, vystudoval obchod na slavné Trinity College v Dublinu. Aby si sám financoval svá studia, pracoval po večerech jako barman ve strýcově hotelu.
Po studiích nastoupil do KPMG, kde dva roky dělal daňového poradce. Poté si ho vybral Tony Ryan, s jehož syny se O’Leary seznámil na střední škole. Ryan byl zbohatlík provozující vlastní ztrátovou aerolinku Ryanair. Když se Michaela zeptal na jeho první dojem, ten mu řekl, že nejlépe udělá, když ji zavře. Když Ryab trval na pokračování, odjel O’Leary do Texasu, aby tam studoval fungování Southwest Airlines, známé nízkonákladové společnosti.
Bylo to na konci osmdesátých let a Ryanair v té době měl asi 50 zaměstnanců a přepravoval pouze malé množství osob. To se mělo brzy změnit, O’Learyho strategií bylo nacpat do letadla co nejvíce lidí, aby se mohla srazit cena. A to i za cenu úbytku komfortu, jako je neexistence byznys třídy.
Brzy se to vyplatilo a Ryanair dokázal vytlačit British Airlines z linky mezi Heatrow a Dublinem. O’Learyho snahou bylo využívat malých letišť, která si účtují výrazně nižší poplatky a zároveň jsou ochotna se přizpůsobit požadavkům nízkonákladových linek na letecký řád. Na rozdíl od klasických aerolinek se totiž tyto snaží svá letadla držet ve vzduchu co nejvíce a ty často na zemi zůstávají jen 20 minut nutných pro dočerpání paliva. V roce 1994 se tak O’Leary díky svým úspěchům dostává do samého čela společnosti.
Pro udržení ceny nízko je O’Leary ochoten udělat cokoliv, mnozí mluví o obsesi šetřením. Zaměstnanci Ryanairu si platí za své uniformy i za jídlo na palubě letadel, i výše postavení manažeři si například musí do práce nosit své vlastní propisky a na pracovišti si nesmí dobíjet mobily, protože by to bylo plýtvání prostředky společnosti. Nemluvě o tom, že u přijímacího pohovoru musíte zaplatit za to, že si na vás zaměstnanci personálního oddělení Ryanairu najdou čas.
Obdobně jsou na tom i zákazníci, kteří mohou zapomenout na obvyklé pohodlí. Nízká cena je vykoupena tím, že se například platí za zavazadla (a to nejen za nadváhu) a na jídlo mohou cestující zapomenout. I obyčejná minerálka stojí na palubě Boeingu 737 (jediný stroj, se kterým Ryanair kvůli optimalizaci nákladů lítá) přes tři eura, což ve srovnání s cenou letenky působí hodně předraženě. Přesto si své fanoušky levné létání jednoznačně najde, každý den s Ryanairem létá na sto tisíc lidí.
A Ryanairu se díky tomu skutečně daří držet ceny nízko. S průměrnými 41 eury na jeden let je to o třetinu méně než u největšího nízkonákladového konkurenta EasyJet (62 eur) a doslova neporovnatelné například s British Airlines (268 eur!).
Možná proto má O’Leary takové sebevědomí a projevuje zcela bezprecedentní aroganci jak proti ostatním aerolinkám, tak proti úřadům. V Německu nechal O’Leary na letadla nastříkat nápisy se zněním „Sbohem, Lufthanso“, v Itálii stejnou provokací podráždil tamní Alitalii. Chtěl jim tak dát najevo, že jeho konkurenci se bránit nemohou. Správu britských letišť pak nazval „předražujícími násilníky“. Vůbec nejhůře vsak dopadly cestovní kanceláře, jejichž zaměstnanci jsou podle O’Learyho „parchanti, kteří by měli být vyvedeni z kanceláří a zastřeleni“. Podobných příkladů by se našlo mnoho a novináři jimi vděčně plní stránky svých plátků.
V roce 2007 rozpoutal Ryanair skutečnou cenovou válku, když uvedl na trh deset milionů letenek zadarmo, pouze za cenu daní a nezbytných poplatků. A z Evropy se chystá létat i do Spojených států, což by byla další novinka. Cena by prý měla být opět bezkonkurenční – okolo 10 dolarů. Kam až může se snižováním cen a rozšiřováním nabídky zajít, je otázkou. Každopádně by v blízké budoucnosti měla letadla Ryanairu začít létat i z pražské Ruzyně.
Sám O’Leary na vzestupu Ryanairu vydělává, neboť vlastní slušný podíl ve společnosti a navíc se mu dařilo v minulosti odprodávat akcie. Jeho majetek se odhadují noviny Times na 855 milionů dolarů, což z něj činí 22. nejbohatšího Ira. Neznámou však je, jak dlouho ještě v čele Ryanairu vydrží, nedávno se nechal slyšet, že zhruba za dva roky by rád přestal a věnoval se rodině.
V soukromém životě žije skromně, snad s výjimkou závodních koní, kteří jsou jeho velkou láskou a neváhá za ně utratit pořádné jmění. Skandál se rozpoutal snad jen kolem jeho automobilu, na který si zajistil poznávací značku na taxík, aby mohl předjíždět v pruhu pro autobusy. Sám k tomu prohlásil, že to není podvod a dokud platí daně, může si se svými penězi dělat, co chce.