Nikita Sergejevič Chruščov byl sovětský politik a vůdce, který v letech 1953 až 1964 zastával funkci prvního tajemníka ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu (ÚV KSSS) a v letech 1958 až 1964 post předsedy rady ministrů (premiéra)...
Životopis
Nikita Sergejevič Chruščov byl sovětský politik a vůdce, který v letech 1953 až 1964 zastával funkci prvního tajemníka ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu (ÚV KSSS) a v letech 1958 až 1964 post předsedy rady ministrů (premiéra) Sovětského svazu. Chruščovova vláda přinesla částečnou destalinizaci Sovětského svazu, podporu počátků sovětského kosmického programu a řadu relativně liberálních reforem v oblasti domácí politiky. Nikita Chruščov byl svými spolupracovníky odstaven od moci v roce 1964, kdy jej nahradil Leonid Brežněv.
Narodil se v ruské vesnici Kalinovka v Kurské gubernii. V mládí pracoval jako kovodělník a během Ruské občanské války působil jako politický komisař (politruk). S pomocí Lazara Kaganoviče postupně stoupal v sovětské hierarchii. Podporoval Stalinovy čistky a schválil tisíce zatčení. V roce 1939 jej Stalin poslal vládnout na Ukrajinu, kde Chruščov pokračoval v čistkách. Během druhé světové války (v SSSR známé jako Velká vlastenecká válka) byl Chruščov opět politrukem a působil jako prostředník mezi Stalinem a jeho generály. Byl přítomen krvavé obraně Stalingradu, na což byl po celý život hrdý. Po válce se vrátil na Ukrajinu, aby se později vrátil do Moskvy jako jeden ze Stalinových blízkých poradců.
Chruščov se zapojil do boje o moc, který vypukl po Stalinově smrti v roce 1953 a ještě téhož roku se stal jeho nástupcem. I přes svou někdejší blízkou spolupráci se Stalinem pronesl 25. února 1956 na XX. sjezdu KSSS na uzavřeném jednání projev Kult osobnosti a jeho důsledky, v němž poodhalil a odsoudil diktátorské praktiky svého předchůdce. Chruščovova domácí politika, jejímž cílem bylo zlepšení životů obyčejných občanů, byla často neefektivní, a to zejména v oblasti zemědělství. Doufaje v případné spolehnutí se na raketovou obranu, nařídil velké snížení rozpočtu konvenčních sil. Navzdory těmto škrtům je Chruščovova vláda považována za jedno z nejnapjatějších období Studené války, které vyvrcholilo Karibskou krizí.
Po svém odstavení od moci byl penzionován a žil na venkovské dače poblíž Moskvy. Zemřel v roce 1971 na srdeční selhání.
Před nástupem k moci
Pocházel z rolnické rodiny a za ruské občanské války sloužil jako politický komisař v Rudé armádě. Poté, co získal jisté vzdělání v donbaské pobočce dělnické fakulty, stal se roku 1924 profesionálním sovětským aparátníkem. Od roku 1927 se zúčastnil všech sjezdů komunistické strany. Ve třicátých letech ho Lazar Kaganovič doporučil na místo obvodního stranického tajemníka v Moskvě, kde Chruščov provedl očistu aparátu od „pravicových úchylkářů“. Za odměnu ho roku 1934 zvolili do ústředního výboru.
Na vrcholu stalinských represí byl čtyřiačtyřicetiletý Chruščov ustaven prvním tajemníkem Komunistické strany (bolševiků) Ukrajiny, kde se stranický aparát v důsledku zatýkání prakticky rozpadl. Roku 1939 následovalo i členství v politbyru, čímž Chruščov zaujal pevné místo mezi novou sovětskou byrokratickou elitou.
Po válce ho Stalin povolal nazpět do Moskvy, aby vyvážil rostoucí vliv Georgije Malenkova, a Chruščov zde vystoupil s ideou revoluční přeměny venkova – s myšlenkou výstavby „agrokomplexů“, tj. venkovských továrenských sídel. Spíše si tím ale vysloužil kritiku.
První tajemník strany
Když Stalin v 5. března 1953 zemřel, zinscenoval Chruščov pád šéfa bezpečnosti Lavrentije Beriji a krátce nato se stal prvním tajemníkem strany. V této funkci pomalu posiloval svou moc na úkor předsedy rady ministrů Malenkova, až se mu ho roku 1955 podařilo odstavit a nahradit svým spojencem Nikolajem Bulganinem.
Spolu s dalšími začal opatrně uvolňovat tvrdý vojensko-policejní režim, což o něco později umožnilo obdobné uvolnění i v tehdejších sovětských satelitech. Neváhal však potlačit maďarské povstání v roce 1956, v němž viděl nebezpečný kontrarevoluční precedens. V roce 1957 odvrátil první pokus o puč proti své osobě, spiklence kolem Molotova, Malenkova a Kaganoviče však nenechal popravit.
Zahraniční politika
V zahraniční politice prosazoval politiku „koexistence“ kapitalismu a komunismu, a dostal se tak do konfliktu s maoistickou Čínou. Přes nesporné zásluhy o zmírnění totalitního režimu v Sovětském svazu zůstal po celý život věrný schématům marxisticko-leninské ideologie. Pevně věřil v konečné vítězství komunismu a v „socialistické vymoženosti“, což ho dovádělo k výrokům typu „My vás ( tj. Západ ) pohřbíme“ a podpoře levicových povstalců po celém světě. Proslul bušením botou do stolu v OSN při své návštěvě USA v říjnu 1960. Za jeho éry nastala tzv. karibská krize a byla zbudována berlínská zeď. Pokus o zvýšení zemědělské produkce (rozorání celin) skončil neúspěšně.
Politický pád
V říjnu 1964 Chruščova zbavili moci přední zástupci sovětské nomenklatury, kteří se cítili ohroženi neustálými administrativními reformami a personálními přesuny za jeho vlády (touha po „stabilitě kádrů“). Po svém pádu byl Chruščov obviněn z „voluntarismu“, „subjektivismu“ a „ukvapených řešení“. Za nového prvního tajemníka Leonida Brežněva veškeré pokusy o reformy ustrnuly až do poloviny osmdesátých let.
Hodnocení ve světě
Chruščov je v drtivé většině světa hodnocen pozitivně. To proto, že na XX. sjezdu strany v roce 1956 přednesl (tajný) projev O kultu osobnosti a jeho důsledcích, v němž kritizoval Stalinovy zločiny. Dal také propustit miliony vězňů z gulagu, sovětské soustavy koncentračních táborů. Mnozí členové strany ho kvůli tomu odsoudili jako zrádce.
Narodil se v ruské vesnici Kalinovka v Kurské gubernii. V mládí pracoval jako kovodělník a během Ruské občanské války působil jako politický komisař (politruk). S pomocí Lazara Kaganoviče postupně stoupal v sovětské hierarchii. Podporoval Stalinovy čistky a schválil tisíce zatčení. V roce 1939 jej Stalin poslal vládnout na Ukrajinu, kde Chruščov pokračoval v čistkách. Během druhé světové války (v SSSR známé jako Velká vlastenecká válka) byl Chruščov opět politrukem a působil jako prostředník mezi Stalinem a jeho generály. Byl přítomen krvavé obraně Stalingradu, na což byl po celý život hrdý. Po válce se vrátil na Ukrajinu, aby se později vrátil do Moskvy jako jeden ze Stalinových blízkých poradců.
Chruščov se zapojil do boje o moc, který vypukl po Stalinově smrti v roce 1953 a ještě téhož roku se stal jeho nástupcem. I přes svou někdejší blízkou spolupráci se Stalinem pronesl 25. února 1956 na XX. sjezdu KSSS na uzavřeném jednání projev Kult osobnosti a jeho důsledky, v němž poodhalil a odsoudil diktátorské praktiky svého předchůdce. Chruščovova domácí politika, jejímž cílem bylo zlepšení životů obyčejných občanů, byla často neefektivní, a to zejména v oblasti zemědělství. Doufaje v případné spolehnutí se na raketovou obranu, nařídil velké snížení rozpočtu konvenčních sil. Navzdory těmto škrtům je Chruščovova vláda považována za jedno z nejnapjatějších období Studené války, které vyvrcholilo Karibskou krizí.
Po svém odstavení od moci byl penzionován a žil na venkovské dače poblíž Moskvy. Zemřel v roce 1971 na srdeční selhání.
Před nástupem k moci
Pocházel z rolnické rodiny a za ruské občanské války sloužil jako politický komisař v Rudé armádě. Poté, co získal jisté vzdělání v donbaské pobočce dělnické fakulty, stal se roku 1924 profesionálním sovětským aparátníkem. Od roku 1927 se zúčastnil všech sjezdů komunistické strany. Ve třicátých letech ho Lazar Kaganovič doporučil na místo obvodního stranického tajemníka v Moskvě, kde Chruščov provedl očistu aparátu od „pravicových úchylkářů“. Za odměnu ho roku 1934 zvolili do ústředního výboru.
Na vrcholu stalinských represí byl čtyřiačtyřicetiletý Chruščov ustaven prvním tajemníkem Komunistické strany (bolševiků) Ukrajiny, kde se stranický aparát v důsledku zatýkání prakticky rozpadl. Roku 1939 následovalo i členství v politbyru, čímž Chruščov zaujal pevné místo mezi novou sovětskou byrokratickou elitou.
Po válce ho Stalin povolal nazpět do Moskvy, aby vyvážil rostoucí vliv Georgije Malenkova, a Chruščov zde vystoupil s ideou revoluční přeměny venkova – s myšlenkou výstavby „agrokomplexů“, tj. venkovských továrenských sídel. Spíše si tím ale vysloužil kritiku.
První tajemník strany
Když Stalin v 5. března 1953 zemřel, zinscenoval Chruščov pád šéfa bezpečnosti Lavrentije Beriji a krátce nato se stal prvním tajemníkem strany. V této funkci pomalu posiloval svou moc na úkor předsedy rady ministrů Malenkova, až se mu ho roku 1955 podařilo odstavit a nahradit svým spojencem Nikolajem Bulganinem.
Spolu s dalšími začal opatrně uvolňovat tvrdý vojensko-policejní režim, což o něco později umožnilo obdobné uvolnění i v tehdejších sovětských satelitech. Neváhal však potlačit maďarské povstání v roce 1956, v němž viděl nebezpečný kontrarevoluční precedens. V roce 1957 odvrátil první pokus o puč proti své osobě, spiklence kolem Molotova, Malenkova a Kaganoviče však nenechal popravit.
Zahraniční politika
V zahraniční politice prosazoval politiku „koexistence“ kapitalismu a komunismu, a dostal se tak do konfliktu s maoistickou Čínou. Přes nesporné zásluhy o zmírnění totalitního režimu v Sovětském svazu zůstal po celý život věrný schématům marxisticko-leninské ideologie. Pevně věřil v konečné vítězství komunismu a v „socialistické vymoženosti“, což ho dovádělo k výrokům typu „My vás ( tj. Západ ) pohřbíme“ a podpoře levicových povstalců po celém světě. Proslul bušením botou do stolu v OSN při své návštěvě USA v říjnu 1960. Za jeho éry nastala tzv. karibská krize a byla zbudována berlínská zeď. Pokus o zvýšení zemědělské produkce (rozorání celin) skončil neúspěšně.
Politický pád
V říjnu 1964 Chruščova zbavili moci přední zástupci sovětské nomenklatury, kteří se cítili ohroženi neustálými administrativními reformami a personálními přesuny za jeho vlády (touha po „stabilitě kádrů“). Po svém pádu byl Chruščov obviněn z „voluntarismu“, „subjektivismu“ a „ukvapených řešení“. Za nového prvního tajemníka Leonida Brežněva veškeré pokusy o reformy ustrnuly až do poloviny osmdesátých let.
Hodnocení ve světě
Chruščov je v drtivé většině světa hodnocen pozitivně. To proto, že na XX. sjezdu strany v roce 1956 přednesl (tajný) projev O kultu osobnosti a jeho důsledcích, v němž kritizoval Stalinovy zločiny. Dal také propustit miliony vězňů z gulagu, sovětské soustavy koncentračních táborů. Mnozí členové strany ho kvůli tomu odsoudili jako zrádce.