Prof. PhDr. Petr Fiala, Ph.D., LL.M., (* 1. září 1964 Brno) je český politolog, univerzitní profesor a politik, od 2. května 2012 ministr školství, mládeže a tělovýchovy v Nečasově kabinetu a bývalý rektor a prorektor Masarykovy univerzity v Brně.

Profesní životopis
V letech 1983-1988 vystudoval český jazyk a literaturu a dějepis na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity (tehdy Univerzita Jana Evangelisty Purkyně v Brně), poté pracoval jako historik starších dějin v Muzeu Kroměřížska v Kroměříži (1988-1989). Po listopadu 1989 se vrátil do Brna, kde krátce působil jako novinář v deníku Lidová demokracie. Od roku 1990 se podílel na založení oboru politologie, s Vladimírem Čermákem zakládal Katedru politologie na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity, jejíž vedení po něm v roce 1993 převzal. V roce 1996 se habilitoval na Univerzitě Karlově v Praze, v roce 2002 byl jmenován prvním profesorem v oboru politologie v České republice.

Katedru politologie vedl deset let, od roku 1998 na nově založené Fakultě sociálních studií. V roce 1996 se stal také ředitelem Mezinárodního politologického ústavu Masarykovy univerzity, kde úzce spolupracoval s významnými osobnostmi československého exilu Mojmírem Povolným a Ivanem Gaďourkem, kteří stáli u jeho vzniku. Podílel se na založení prvního českého odborného politologického periodika Politologického časopisu (1994). V roce 2002 byl jmenován vedoucím nově vzniklé Katedry mezinárodních vztahů a evropských studií a získal Jean Monnet Chair, v letech 2005-2011 byl vedoucím Institutu pro srovnávací politologický výzkum. V roce 2004 se stal děkanem Fakulty sociálních studií a v témže roce byl zvolen rektorem Masarykovy univerzity.

Rektorem Masarykovy univerzity byl dvě funkční období (2004-2011), univerzita v té době zaznamenala výrazný kvantitativní i kvalitativní vzestup, stala se významnou středoevropskou vzdělávací a výzkumnou institucí (45 tis. studentů, z toho více než 14 procent zahraničních), nejžádanější českou vysokou školou z hlediska zájmu uchazečů, vytvořila celostátní systém na odhalování plagiátů apod. V tomto období Masarykova univerzita mj. postavila nový kampus pro biomedicínské obory, který je jednou z největších staveb a jednorázových investic (220 mil. €) v oblasti vysokého školství ve střední a východní Evropě; v roce 2006 otevřela vlastní výzkumnou stanici na Antarktidě, koordinovala projekt Středoevropského technologického institutu (CEITEC) ve výši 5,3 mld. Kč z prostředků evropských strukturálních fondů, který byl zahájen v roce 2011.

Po skončení rektorského mandátu působil jako prorektor pro akademické záležitosti Masarykovy univerzity, od září 2011 byl hlavním vědeckým poradcem předsedy vlády České republiky, 2. května 2012 byl jmenován ministrem školství, mládeže a tělovýchovy ve vládě Petra Nečase.

Vědecká činnost
Ve své vědecké práci se specializuje na srovnávací politologii a evropskou politiku. Publikace věnované problematice evropské integrace významným způsobem ovlivňují vědeckou i veřejnou debatu na toto téma. Monografie Evropská unie (s M. Pitrovou, 2003, 2009) patří k standardním pracím oboru a používá se také jako učebnice na řadě vysokých škol v České republice a na Slovensku, k jeho nejznámějším knihám v této oblasti patří Evropský mezičas (2007, 2010). Kniha Politický extremismus a radikalismus v České republice (1996), kterou uspořádal, stála v počátcích vědeckého výzkumu tohoto fenoménu v Česku. Značného (i mezinárodního) ohlasu se dostalo jeho pracím věnovaným politické dimenzi náboženství (např. Katolicismus a politika, 1996; Laboratoř sekularizace, 2007); dlouhodobý historický a sociálně-vědným výzkum podzemních církevních aktivit v období komunismu (s J. Hanušem) shrnuje monografie Skrytá církev (1999, Die Verborgene Kirche, 2004). Významné jsou jeho práce věnované politickým stranám a zájmovým skupinám, k nejznámějším patří Teorie politických stran (s M. Strmiskou, 1998, 2009), jako autor a editor se podílel mj. na monografiích Politické strany ve střední a východní Evropě (2002), Partie i systemy partyjne Europy Środkowej (2003), Eurostrany (2007) nebo Europeizace zájmů (2009). Velkou pozornost vyvolala jeho kritická analýza současné politiky Politika, jaká nemá být (2010). Je autorem 14 monografií a více než 200 odborných studií publikovaných v řadě zemí, podílel se na řešení mnoha národních i mezinárodních výzkumných projektů.

Veřejné aktivity
V osmdesátých letech se zapojil do nezávislých občanských aktivit, v letech 1984-1989 se účastnil tzv. podzemní univerzity, bytových seminářů zaměřených na politickou filozofii v Brně, byl zapojen do neoficiálních křesťanských aktivit především v okruhu tajně vysvěceného biskupa Stanislava Krátkého. S několika brněnskými studenty založil a v letech 1988 – 1989 vydával samizdatový vysokoškolský časopis Revue 88.

Po listopadu 1989 pokračoval v publikačních a občanských aktivitách, působil jako redaktor a editor např. v časopisech Proglas, Revue Politika, Kontexty apod. V roce 1993 založil s přáteli občanské sdružení Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK), think-tank, který se stal jednou z nejúspěšnějších neziskových vzdělávacích a kulturní organizací.

Dlouhodobě působí také v institucích a orgánech zabývajících se vysokým školstvím a výzkumem v ČR i v zahraničí. V letech 2005-2009 byl opakovaně zvolen místopředsedou, v letech 2009-2011 předsedou České konference rektorů, na mezinárodní úrovni byl mj. členem Rady Evropské univerzitní asociace (2009-2011). Parlamentem byl v roce 2007 zvolen do Rady Ústavu pro studium totalitních režimů, kde působil pět let, vládou ČR byl v roce 2002 jmenován členem Akreditační komise (do roku 2004), v roce 2008 se stal členem Rady pro výzkum, vývoj a inovace, jejímž je nyní místopředsedou. Je členem mnoha vědeckých a akademických rad veřejných i soukromých vysokých škol a výzkumných institucí v České republice i v zahraničí. Za svou vědeckou a akademickou činnost obdržel řadu ocenění, v roce 2011 byl vyznamenán Zlatou plaketou prezidenta republiky.