Firma Baťa je dodnes jednou z nejznámějších obchodních značek z České republiky, její motto „Obouváme svět“ není příliš nadsazené. Po celé planetě má 4.600 obchodů a každý den prý obslouží až milion zákazníků. Za podnikatelským úspěchem společnosti Baťa stojí právě její zakladatel Tomáš Baťa.

Baťa pocházel z rodiny s bohatou ševcovskou tradicí, jeho předkové údajně šili boty již od 16. století. Narodil se 3. dubna 1876 ve Zlíně. V deseti letech mu zemřela matka a otec se o dva roky později přestěhoval do blízkého Uherského Hradiště za svou novou manželkou. Tomáš tak přišel o vyučování v češtině, protože v Hradišti byla pouze německá škola.

Mladý Tomáš projevoval velký zájem o ševcovské řemeslo a přes zákaz otce odešel ve čtrnácti do Prostějova, aby tam sledoval obuvnické stroje. Po výpovědi se vrátil k otci, ale příliš to mezi nimi nefungovalo a tak se rozhodl z domova znovu odejít. Tentokrát do Vídně. Opět ovšem končí neúspěchem a vrací se k otci, pro kterého pracuje poměrně úspěšně jako obchodní cestující.

V Hradišti ovšem opět dlouho nezůstane, spolu se sourozenci Antonínem a Annou si nechávají vyplatit pozůstalost po matce a zakládají ve Zlíně vlastní společnost, ve které zaměstnávají asi deset pravidelných dělníků a zároveň prodávají výrobky samostatných ševců. Po roce fungování se však společnost ocitla v dluzích. Tomáš, který se po odchodu bratra Antonína dostal na místo vedoucího, dřel ve dne v noci, aby dluhy umořil. A nakonec se mu to skutečně podařilo.

Baťa usoudil, že obuv z kůže je mnohdy příliš drahá a spousta lidí chodí bez bot, protože si je prostě nemůže dovolit. Nákladnost bot se odvíjela od nízké produktivity ševců – kvalitní boty šili až čtyři dny. Proto začal Baťa v roce 1897 vyrábět tzv. „baťovky“ – výrazně levnější plátěné boty, které se brzy staly hitem.

Úspěch baťovek byl takový, že již během tří let začíná Baťa ve Zlíně stavět svoji první továrnu, která měla ještě zefektivnit výrobu obuvi. Nechává do ní dovézt nejmodernější stroje a narůstá též počet zaměstnanců. Ještě v roce 1900 jejich počet překoná stovku. Kvůli bratrově onemocnění tuberkulózou je Tomáš neotřesitelnou hlavou společnosti.

V roce 1904 Baťa spolu se třemi zaměstnanci opouští Zlín, aby získal nové zkušenosti ve Spojených státech. Tráví rok v městě Lynn, které je známé svým obuvnickým průmyslem a zajímá se o všechny aspekty americké výroby, která byla daleko industrializovanější než v Rakousku-Uhersku.
Po návratu z Ameriky Baťa nejen nakoupil modernější stroje, ale také převzal americké metody marketingu. Jeho obchodní cestující se snaží udat boty kde to jen jde a Baťa rozvěšuje reklamy. Rozhořel se též ale spor mezi Baťou a dělníky v jeho továrně, kteří nakonec vstoupili do stávky. Baťa s nimi odmítl jednat a všechny propustil. Následně musel nabrat novou pracovní sílu z okolního venkova.

V roce 1908 zemřel bratr Antonín a Tomáš tedy stojí v čele společnosti zcela oficiálně. Na konci prvního desetiletí dvacátého století vlastní Baťa dvě moderní továrny, zaměstnává přes 300 lidí a jeho závod produkuje 3.000 párů obuvi denně. Během patnácti let tak dokázal zečtyřicetinásobit počet párů, které jeden pracovník dokáže ušít za den. Zároveň musel ale řešit problém ubytování svých zaměstnanců. Z této doby pocházejí typické červené cihlové domy, které dodnes patří ke koloritu Zlína.

V roce 1911 Baťa odjíždí opět do spojených států, tentokráte aby „okoukal“ pásovou výrobu, se kterou měl velké úspěchy v oblasti automobilů Henry Ford. Po návratu do Zlína pak tuto pásovou výrobu úspěšně aplikuje i na produkci obuvi.

Následujícího roku se Tomáš Baťa žení s Marií Menšíkovou, dcerou ředitele Vídeňské knihovny. O dva roky později se jim rodí syn Tomáš John. Téhož roku začala i první světová válka, Baťa dokázal využít příležitosti a dodával boty rakousko-uherské armádě (v určitém období dokázal pokrýt až 50% výroby). Podnik v době války vzkvétal, Baťa zakládá též stavební oddělení, cihelnu či elektrárnu. Na konci války tak je zaměstnavatelem pro 5.000 osob.

Mír v Evropě však Baťu připravuje o jeho největšího odběratele, rakousko-uherskou armádu. Podnik se na krátkou dobu opět ocitá v krizi, ale se dostává relativně pomalu, a to i přes speciální opatření, jako založení osobních účtů zaměstnanců, kam jim chodila část mzdy, kterou společnost dále používala jako provozní kapitál. Baťa se však nemohl vyhnout ani nepopulárnímu propouštění, na konci roku 1920 již zaměstnává pouze 2.000 lidí. A musí ustoupit tlaku zaměstnanců a nechat je založit nenáviděné odbory.

Přes hospodářskou krizi Baťa stále vyráběl a jeho sklady se plnily díky nízké kupní síle obyvatel. Nakonec sáhl k opatření, nad kterým konkurence jen kroutila hlavou – začal své boty vyprodávat za poloviční ceny. Tím si zcela podmaňuje celý český trh s obuví a získává zpět finance, které investuje do další expanze nejen v Československu. Z krize tak podnik i přes propouštění a snižování platů zaměstnanců vychází posílen. A přestože zaměstnance krize musela nutně postihnout, stále se měli lépe než naprostá většina dělníků v tehdejším Československu, především díky Baťově starosti o sociální status svých podřízených.

V roce 1923 se Baťa stává zlínským starostou. Ekonomický vzestup firmy s sebou nese i Baťovy další investice do výstavby ve Zlíně, kromě dalších obytných domů buduje i hotel, kino či nemocnici.
Na konci roku 1925 zaměetnává Baťa opět více než 5.000 lidí. Pod heslem „Cena je diktátor“ drtí konkurenci, která s jeho nízkými cenami nedokáže udržet krok. Baťa sice nevydělá mnoho na jednom páru obuvi, ale v množství, které produkuje, to znamená velmi slušný zisk.

Baťa se též začal starat o to, aby jeho společnosti byla plně samostatná co se týče každého aspektu výroby obuvi. Továrna se tak rozrůstá o další budovy, jako jsou koželužny, gumárny, textilky, chemičky, papírny dřevařské dílny či později punčochárny.

Na začátku třicátých let produkují Baťovy závody neskutečných 100.000 párů obuvi denně. V této době se také rodinný podnik mění na akciovou společnost a Baťa začíná zakládat továrny po celém světě, například Německu, Anglii, Polsku, Švýcarsku, Spojených státech či dokonce v Indii. Přes hospodářskou krizi se společnosti daří poměrně dobře.

Vrcholem Baťovy snahy o samostatnost se stalo postavení filmového studia, ve kterém mohl točit vlastní propagační snímky. Později se z něj staly zlínské filmové ateliéry. Méně známé jsou závody na výrobu letadel, které měly napomoci s transportem zboží či plánovaná železnice, kterou však již Baťa nestihl dokončit.

12. července 1932 nastoupil Tomáš Baťa na palubu svého Junkersu D1608, kterým hodlal letět do Švýcarska, aby zkontroloval stavbu tamní továrny. Povětrnostní podmínky nebyly dobré a byla hustá mlha, přesto však letadlo vzlétlo. Krátce po startu z neznámých důvodů havarovalo a v jeho troskách našel smrt jak Baťa, tak jeho pilot Jindřich Brouček.

Ve své závěti svěřil Tomáš Baťa vedení podniku nevlastnímu bratrovi Janu Antonínovi výměnou za 50 milionů korun, které byly zčásti vyplaceny pozůstalým, zčásti podpůrnému fondu a 4 miliony získalo i město Zlín. Po svém strýci později převzal vedení firmy Tomáš Baťa junior.