V Rusku mu říkají "ropný generál", který začínal doslova od píky. Přesně řečeno, u vrtné soupravy, kde ho nesčetněkrát potřísnila teplá ropa.
Šestapadesátiletý Vagit Alekperov, prezident a hlavní akcionář ruské ropné společnosti Lukoil, je dnes sedmým nejbohatším Rusem. Časopis Finans jeho jmění spočítal na 327 miliard rublů, v přepočtu 12,3 miliardy dolarů.

Alekperov se může směle považovat za krále ropného byznysu. Žádná soukromá společnost na světě nespravuje tolik ropných zásob jako Lukoil. V Rusku dodává každou čtvrtou tunu této suroviny.

Narodil se prvního září roku 1950 v Baku pravoslavné Kazašce a Ázerbájdžánci muslimského vyznání. Otec zemřel, když mu byly pouhé tři roky. Vdova s pěti dětmi se měla co ohánět. Děti musely brzy do práce. Vagit také.

Baku bylo v 50. a 60. letech ropnou metropolí Sovětského svazu. Ropa byla cítit všude. Těžit ji začal také mladičký Vagit.

Závratná "Sibiriáda"
V roce 1974 absolvoval Vysokou školu ropného a chemického průmyslu v Baku. Diplom mu otevřel dveře k závratné kariéře. Začal jako provozní technik a během pěti let už odpovídal za výsledky rozsáhlého naleziště.
Jak toho dosáhl? "Byl vždy nesmírně cílevědomý, vyznal se v lidech a uměl se zalíbit nadřízeným," uvádí server kompromat.ru.

Podle něj Alekperov vždy uměl být "na správném místě". A tím koncem 80. let minulého století v SSSR byla západní Sibiř, surovinová pokladnice. Alekperov tam odejel plnit "stranický úkol" - šéfovat ropným nalezištím. Za pár let se stal hlavou velkého těžebního sdružení Kogalymněftěgaz. V oblasti, kde nebylo nic, jenom vrtné soupravy a maringotky.

Ale šéf takového naleziště tisíce kilometrů od Moskvy na něm byl neomezeným vládcem. Jeho slovo bylo pro ostatní zákon. Ale z druhé strany soudruhům v Moskvě ručil za splnění plánu "hlavou".
Alekperov si brzy získal přátele mezi ostatními "polobohy" v oblasti. Jak se ukázalo, v budoucnu se mu tyto známosti velice hodily.

Odmítl stavět pro dělníky provizorní baráky. Nařídil, aby se rovnou stavěly panelové domy. Zakázal platit lidem v naturáliích, dostávali jenom peníze.

Nejmladší náměstek SSSR
Alekperov nezapomínal "raportovat" do Moskvy, jak skvělých výsledků dosahuje. Osvědčil se, a tak ho nadřízení v roce 1989 "vytáhli" ze Sibiře a posadili rovnou do křesla náměstka ministra ropného a plynárenského průmyslu. Ale to by nebyl Alekperov, aby se brzy nestal náměstkem prvním.
Doba, ve které se stal nejmladším náměstkem ministra v SSSR, mu přála. Tehdejší stranický šéf Michail Gorbačov začal otevírat dveře zahraničním investorům. Když britská BP v roce 1990 pozvala ruské naftaře do Británie, měl Alekperov dát dohromady delegaci. Jejím vedoucím jmenoval sám sebe.

Ale zánik SSSR se blížil. Těsně předtím - v listopadu 1991 - stačila sovětská vláda přijmout usnesení o vzniku Lukoilu. Do vínku mu byla dána tři hlavní naleziště - Langepas, Uraj a Kogalym. Právě z počátečních písmen těchto názvů (LUKoil) vznikl název budoucího Alekperova impéria.

Alekperov využil tehdejší situace, kdy státní firmy "patřily všem a nikomu". Spolu s dalšími šéfy skupoval od řadových zaměstnanců privatizační vouchery (kupony). Ty mu otevřely cestu k pohádkovému bohatství.